Dolomites Skyrace 2014

Na tenhle závod jsem se těšil hodně dlouho. Myslel jsem na něj pokaždý, když jsem byl na horách a táhnul těžkej batoh. Při sestupech, kdy jsem nadával, při pomyšlení o kolik rychlejší by to bylo kopec seběhnout a při výstupech, kdy jsem cítil že mě bolí nohy a že trénují stoupání na Piz Boe. Vždycky jsem se totiž chtěl pohybovat na horách rychleji než pouhou chůzí.

V sobotu ráno jsme vyrazili s Ondřejem a týmovým manažerem, jeho chotí, Verčou. Taktika kterou zvolila, byla zajet nejprve povozit vozík do shopping centra u Mnichova, abychom pocítili nervozitu z civilizace a ještě víc se těšili na hory. Nervozita ovšem pokračovala o trochu déle, když nevěděli jestli stihneme registraci. Nakonec to bylo v pohodě a po dlouhé cestě jsme dorazili do Canazei. Startovní balíček sliboval zajímavý obsah v podobě bot od La Sportiva Helios, které sami o sobě převyšují hodnotu startovného. Srdce Čecha tady poprvé zaplesalo, dostali jsme něco zadarmo a v podstatě jsme už mohli jet domů, nebylo to ovšem naposledy. Italský bratr Ondřeje bohužel zradil, protože neměl jeho velikost a tak musí doufat, že mu přijdou poštou, samozřejmě jsem mu boty často ochotně ukazoval aby z toho taky něco měl.

10559587_10203338621199793_1180395656_o

Bydleli jsme trochu z ruky v Arrabě, za to v moc pěkném apartmánu, ale pro tři osoby trochu předimenzovaném, protože měl šest lůžek. Válet se ve dvoj posteli mi vůbec nevadilo, protože byla stavěná pro malé Italy, tudíž mi byla krátká. Ráno bylo všechno, jak je u Ondřeje zvykem, přesně naplánované a i nějaká rezerva tam kupodivu byla. Počasí vypadalo překvapivě špatně, nicméně nějak jsme si neuvědomili, že závod se běží v jiném údolí, takže po překonání 24 zatáček nahoru do sedla Passo de Prodoi, se udělalo azuro a nebylo pochyb, že dneska to bude na tílko. Po splnění vyprazdňovacích povinností, jsme se oblékli do obdivovaných barev RBZ Praha a nechápavé pohledy Italů nás doprovodili na start. U oblečení bych se na chvíli zastavil. Klasická kombinace tílka RBZ a trenek americké firmy BOA byla tentokrát doplněna o kompresní trenky a startovní dres, tím vznikl velice zajímavý závodní trikot, který přitahoval oprávněnou pozornost. Kompresní kraťasy navíc splňovaly důležitou úlohu při sjezdu z Piz Boe po zadku. Sníh se nedostal tam kam neměl a kraťasy bránily odřeninám.

10581268_10203338620079765_832826662_n

Zařadili jsme se do druhého koridoru na náměstí a asi minutu po startu elity jsme vyrazili i my. Jelikož jsem závod podobného typu běžel poprvé, udělám pár srovnání se silničními závody u nás. První rozdíl byl v tom, že nikdo z naší vlny nevyrazil splašeně dopředu, ale od začátku se pohodlně klusalo. Aby ne, když stoupání začalo hned za první zatáčkou. Až jsem si připadal nesvůj, nicméně drželi jsme s Ondřejem podobné tempo, až do místa kde nás fotila Verča. Tam jsem se konečně dostal do varu a začal si držet svoje tempo. Lidi kolem se už taky protřídili a už jsem se předbíhal jen s pár závodníky. Tady bych popsal další rozdíl mezi horským během a běhy po rovině. Zatímco na silnici si všímáte běžců hlavně podle dresu a toho co mají na hlavě. U skyrace jsou hlavní poznávací znamení boty a ponožky. Většinu času totiž soupeřům vzhledem ke sklonu zíráte na paty, div vám nelítá bláto do huby. Snažil jsem se odkoukat styl jakým Italové tyhle závody chodí. Nejdůležitější je, jak jsem vypozoroval, co nejvíc se předklonit a upřeně hledět na podrážky soupeře, položit ruce na stehna a pomáhat si hodně rukama. Pokud to sklon dovolí jde si i trochu zacupitat a popoběhnout, ale většinou rychle pochopíte, že výhodnější je co nejvíc natáhnout krok a hypnotizovat trávu a kamení před sebou.

10565865_10203338620319771_1180571504_o

V Passo de Prodoi, oblíbeném to cyklistickém sedle, byla první občerstvovačka a možnost si vzít od holek hůlky. Holka Ondřeje na nás už čekala a stihla nás jak vyfotit, tak povzbudit a předat co bylo potřeba. Nevim na co jí Ondřej trénuje, ale nějakou menší cyklistickou stáj by zvládla podle mě s přehledem. Hole se hodily, protože nasledovalo to nejbrutálnější stoupání celého závodu na Sasso Pordoi. V tu chvilku se ke mně připojil Ital, který měl stejné boty jako já, a se kterým jsem se pravidelně předbíhal, italové mají gesta rukama docela zvládnutý, a to co ukazoval výmluvně naznačovalo, že teď je třeba zpomalit a nikam se nehnat. Trochu mě znervózňovalo, že většina lidí kolem nemělo hole, ale zase jsem zabodl pohled do suti a drtil to nahoru.

10565765_10203338620279770_590631955_n

Po chvíli se mi začalo jít mnohem líp, začala houstnout atmosféra, hluk aut ze sedla ustával a bylo slyšet jenom funění ostatních a bušení krve v hlavě. Něco nás začalo táhnout nahoru a zároveň tlačit ze spod. Čím jsme byli výš, tím se občasné „Bravo!“ a „Forza!“ začalo měnit na proud italštiny valící se ze sedla. Ten jazyk vyvinuli k pokřikování a když se s ním povzbuzuje má tu správnou sílu. Občas jsem někoho předběhnul, občas mě přefrčel někdo ze třetí vlny. Když už jsem začínal cejtit lejtka octnul jsem se ve sněhovém tunýlku a byl u chaty v sedle. Zase se najednou vedle mě zjevila Verča a abych jí prej podal hole a ať makám, poslechl jsem jí ve všem a vydal se dál k… stoupání na Piz Boe. Vůbec jsem si neuvědomil, že od sedla je to na vrchol ještě 300 vejškovejch metrů, povzbuzování v sedle bylo jak kdyby tam měl být cíl. No nic, první kontakt se sněhem a první pozdravení křečí, zatím jenom do lejtek a to jsem nebyl ani v půlce závodu. Rozhlédl jsem se kolem a ten výhled mi vzal na chvilku dech a nalil endorfiny do žil. Možná to byl ten důvod proč se mi začala motat hlava, ale spíš bych to přisuzoval vejšce. Po krátkých ferátkách kde mě předjelo pár dalších Italů, jsem se vyškrábal na vrchol Piz Boe, kde jsem si dopřál chvilku oraz a vybral si nějaké pochoutky ze švédskýho stolu.

Nezůstával jsem tam ale tak dlouho, abych si uvědomil co mě čeká a rovnou jsem do toho vlítnul. Slovo vlítnul je z naší perspektivy asi něco jako opatrně seskakovat po kamenech dolu. Italská perspektiva je rozeběhnout se, skočit za nejbližší kámen a doufat, že tam na dopad bude něco měkčího. Třeba sníh. Nebo suť. A když to tam nebude tak se znovu odrazit a znovu doufat. Takhle se dá dostat dolu docela rychle. Nicméně tohle se odkoukává trochu hůř než stoupání, takže mi to jenom vlilo trochu sebevědomí do hlavy a dovolil jsem si asi víc než normálně. Hodně mě to bavilo a kupodivu jsem i držel krok s ostatníma a nevysekal se, i když jsem k tomu párkrát měl hodně blízko. Cítil jsem se fakt dobře a o to víc mě překvapilo, když jsem naběhl do pasáží kde byla cesta bez kamenů a kořenů a kde mě chytly křeče. Nejdřív do lejtek a pak už všude včetně chodidel. Těšil jsem se na jakýkoliv další technickej seběh, protože v tu chvilku mě paradoxně nic nebolelo. Gel a pití na poslední občerstvovačce mě hodily na kopyta a najednou jsem už byl v prudkym seběhu po asfaltu do cíle. Dobíhal jsem s jedním chlapíkem a čekal na příležitost, kdy ho předběhnout. Nevydržel jsem to a začal zrychlovat už před zatáčkou. Klasicky jsem ho podcenil a po přeběhnutí můstku už jsem neměl dost sil a on mě krásně vyškolil a doběhl do cíle s deseti metrovým náskokem. I tak jsem byl ale hodně spokojenej a vlastně mě to vůbec nevadilo, protože to byl hezkej závěr. Kouknul jsem na čas a říkám si, dobrý je to pod 2:45, ale vůbec jsem nevěděl co to znamená.

Čekal jsem na Ondřeje, který doběhl asi čtvrt hodiny po mě a sdělil mi že jsem neběžel vůbec špatně. Překvapilo mě, že jsme nedoběhli spolu, protože na silnici jsme na tom dost podobně. Nicméně i on si zlepšil čas o čtvrt hodiny, takže spokojenost byla. Jen ty boty nedostal, ale mikinu pro finishery do 600 místa vybojoval a geniální pozávodní jídlo taky, tak si to vynahradil a zmrzlinu si taky dal, takže si ani nešel přidat. A naše České srdce podruhé plesalo, protože jsme dostali něco navíc než jsme si zaplatili a ještě to byl krásnej zážitek. Celej závod byl přesně takovej, jakej jsem si ho představoval a v lecčems mnohem lepší. Nohy mě bolí ještě čtvrtej den, což znamená jediný – že to byl dobrej závod.

V celym startovním poli jsme byli jenom čtyři Češi:
124 – Václav Punda – 2:44:49
217 – Ondřej Pistulka – 3:01:42

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

*