Jizerský Ultratrail 2015

Nechal jsem se přemluvit na Jizerský Ultratrail, který se konal v sobotu 18. července. Původně s tím nápadem přišla kamarádka, která chodí běhat s mojí ženou. Běžela loni první ročník a podle ní se při nejhorším dalo do cíle v limitu i dojít. Měla to být krásná procházka po Jizerských horách. Můj zatím nejdelší běh byl klasický městský marathon, takže něco delšího znělo jako výzva. Třeba jako krok směrem k některému z příštích ročníků Beskydské Sedmičky. V každém případě tam byla touha objevit skutečnost, že marathonem to vždycky nekončí a kolik sil po něm ještě zbývá. Touha prozkoumat svoje rezervy.

Na přípravu jsem měl minimálně dva měsíce, ale čas a příležitosti na dlouhé běhy do kopců prostě nebyly a nejsou (obzvlášť v Praze). Myslel jsem si, že se to dá částečně kompenzovat častým běháním do práce a z práce na unavených nohách, sem tam rychlým závodem a výklusem do kopců v Beskydech 2 týdny předem. Poslední delší trénink jsem měl v neděli týden před závodem, kdy jsem si v horkém nedělním dopoledni vyběhl k hostivařské přehradě otestovat předpovídané teplotní podmínky a vypůjčenou běžeckou vestu. Pak už jsem jen 5 dní odpočíval a v klidu chystal na hromádku ostatní vybavení. Všechno šlo bez stresu podle plánu. Jak naivní může člověk být i po 4 letech celkem pravidelného běhání…

Takže jsme dorazili v pátek do Josefova Dolu a už jen ten výhled od Hájenky do okolí dával tušit, že tak úplně jednoduché to asi nebude. Nicméně, v tu chvíli jsem si ještě pořád myslel, že většinu z 68 km poběžím a půjdu jen ty opravdu prudké kopce. To byl další velký omyl. Prezence proběhla hladce a rychle, dali jsme si rychlou dobrou večeři s dezertem a kávou a kolem desáté večer ulehali do postele na chatě Peklo, jenom pár desítek metrů od startu.

I ráno probíhalo všechno v klidu, jak to má být, když má člověk všechno nachystané předem. Před 7 jsme přešlapovali na kraji startovního houfu a já se cítil odpočatě, nabuzeně a pohodovým tempem kolem 5 minut na kilometr jsem se s ostatními pustil z kopce dolů. Nejprve se běželo lesní cestou, pak přišel kus asfaltky v Josefově Dole a po ní přišlo první stoupání, ve kterém všichni automaticky přešli do chůze. Moc se mi to nelíbilo, ale nechtěl jsem vypadat jako jeliman, který po 100 metrech stejně odpadne, a tak jsem taky kopec šel. Byl to úplný začátek a do cíle bylo daleko. Také jsem věřil zkušenostem všech lidí okolo mě. Pak přišel první výšlap sjezdovky, technický seběh lesem a brod na jezu, kde bylo vody po kotníky. Tam jsem spoléhal zase spíš na sebe a jako jeden z mála přebrodil bos, protože o puchýře z mokrých bot jsem nestál. Nesl jsem sice v batohu náhradní ponožky, ale ty jsem šetřil na horší časy. Ještě nebyl snad ani 10. kilometr, když jsme šlapali sjezdovkou na Špičák a mě docházelo, že jsem neměl nejmenší tušení, do čeho jdu. Že tenhle závod asi nebude to, na co jsem zvyklý. Vtipkuju se závodníky kolem sebe: „horší než ten kopec vyjít je nahoře se znovu rozeběhnout“. Je to pravda, i když na tomto kopci to ještě šlo a první občerstvovačka na Mariánských schodech byla už nedaleko. Vypil jsem tam 2 kelímky coly, doplnil vodu, na cestu sebral pár sušených švestek a pospíchal dál. Při seběhu kamenných schodů jsem se bavil tím, kolik lidí jsem dokázal předběhnout tak, že jsem se tam zbytečně nezdržoval. Já naivní blázen.

Cesta ubíhala z kopce do kopce, podél vodopádů, chvíli po cestách, chvíli lesem. Navzdory hlášeným vedrům je dopoledne v Jizerkách pod stromy většinou celkem příjemně. Horší je exponovaná pláň v osadě Jizerka, kde běžíme po asfaltce, která pod sluncem skoro teče. Tam je druhá občerstvovačka, kde už kromě pití mají i nakrájená jablka, melouny, domácí palačinky s marmeládou a dokonce i pivo. Beru si opět jen osvědčenou colu, meloun a kousek palačinky a jako jediný je jím v sedě. Nad hlavou mi bzučí dron. Tahle zastávka mi trvala o něco déle, ale pořád mám v dohledu soupeře, které jsem viděl kolem sebe i dřív, takže nemá cenu zmatkovat.

Cestu ke třetí občerstvovačce si vlastně moc nepamatuju. Pravděpodobně ale byla taky do kopce. Vzpomínám si ale na první známky neznámé a neurčité bolesti ve stehnech. Vím, že to nebyla únava, byla to bolest. Možná se do mě dala z toho, jak jsem seděl. Ale co je vlastně lepší: stát a nedat nohám odpočinek nebo si na chvíli sednou a dobrovolně podstoupit bolest, která přijde, dokud se opět nerozchodí? Nad touto a dalšími věcmi cestou uvažuju.

Na třetí občerstvovačce na Knejpě mě čeká manželka Klára s kamarádem Romanem. Gratulují mi, že jsem zvládl 38 km, více než polovinu z celkové trasy, za 5 hodin. To mě docela těší, a proto se domlouváme, že se štěstím bych se do cíle mohl dostat za další 4 hodiny (což byl další obrovský omyl). Opět sedím na kameni a Klára chce, ať ještě něco povídám. Vyprávím jim o starém pánovi, kterého sice na rovině předběhnu, ale on pomaličku poklusává i do kopce kde já jdu a tak se mi opět dokáže vzdálit na pár desítek metrů. Strašně moc ho obdivuju. A takových potkám cestou ještě několik.

Na trase z Knejpy do Ferdinandova je prémie – 3,5 km dlouhý seběh měřený čipem. Nejen kvůli těžkému kamenitému terénu to nejde běžet celou dobu. Už mi nejde běžet skoro vůbec, ale hecuju se a přes koberec na konci prémie jsem ještě doklusal. Hned za ním byla čtvrtá občerstvovačka, na 45. kilometru. Dal jsem si obligátní colu a meloun, doplnil vodu a nechal si polít hlavu vodou. V největším horku jsem jen pár minutek poseděl a vydal se dál. Pole závodníků je už tak roztrhané, že uvažovat o nějakém zisku pozice kratší zastávkou je čirá pošetilost. Ale stejně, čím déle člověk sedí, tím později se dostane do cíle. Takže se zvedám a jdu. Marathon byl za námi a před námi ta neznámá výzva a otázka vlastních rezerv. Alespoň pro mě dvě neznámé věci.

Hned za rohem začíná stoupání z nejhorších snů. Bahnito-kamenitá stezka vede prudce nahoru a tepovka mě nutí se co chvíli zastavit a popadnout dech. Demotivující je se i dívat na hodinky, které po vzdálenosti, která se zdá jako kilometr, ukazují pouhých 60 ušlých metrů. Cestou vidím pána s rozbitým nosem, který zkolaboval. Naštěstí se už ale o něj někdo přede mnou postaral. Prý si jen chvilku odpočine a půjde zase dál. Těší mě ta vzájemná soudržnost a zodpovědnost. Pokračuju dál, teď už hodně dlouho úplně sám. Kopec je nekonečný a za každou zatáčkou se místo vrcholu zjeví další kus do kopce. Mám z únavy a vedra mžitky před očima, tak ukusuju malé kousíčky Nutrendu a každou chvíli piju. Poprvé mě napadá, že to možná nedokončím. Jenže zrovna tohle není místo kde by to šlo vzdát. Co bych měl dělat, sednout si a čekat až mě někdo odnese? Pokračuju pomalu vzhůru, tempem 18 minut na kilometr. Když jsem se vyškrábal nahoru, na rovných cestách jsem znovu zahlédl pár závodníků. Jeden mě předbíhá jako by za námi žádný kopec nebyl. Píchalo mě v podbřišku, a když jsem se zkusil rozeběhnout, po 50 metrech jsem musel znovu zastavit. Zkusil jsem to pak ještě několikrát, ale už se to nezlepšilo. Rozhodl jsem se, že do cíle tedy už dojdu. Tušil jsem, že chůzí to zvládnu dokončit a to mě hnalo dopředu.

Poslední občerstvovačka byla v Bedřichově. Měli tam skládací lehátka, které jsem využil, colu mi slečna nosila do ruky. „Proč už tady není konec?“, ptám se zoufale. „Už jen kousek“, dostává se mi odpovědi. Natlačil jsem do sebe odporně sladký gel s kofeinem, nechal si osprchovat hlavu a vydal se na poslední úsek. Pro jistotu jsem si tam zapomněl mapu s kontrolními razítky, takže jsem se musel asi 100 m vracet, ale co je 100 m v takovém závodě, že? Před námi byla další sjezdovka a já jsem začal proklínat zimní sporty. Na cestě nad sjezdovkou, po 9 a půl hodinách na trati, mi Garmin hlásí slabou baterku, takže si ukládám dosavadní úsek – 59 km, ať o něj nepřijdu a dál už nemám představu o tempu ani o zbývající vzdálenosti do cíle. Vím jenom kolik je hodin (bylo asi čtvrt na pět). Scházíme z kopce do malebné horské vesnice, kde je oficiální značka 60 km. Těsně za ní ale cesta vede znovu do dalšího za***nýho, zk****nýho kopce. Proč? Nohy už neuvěřitelně trpí. Jeden závodník si stěžuje na puchýře na chodidlech. Dalšímu pomáhám nazout botu, protože se nemohl sehnout. Já vyklepávám kamínky z boty a někdo další se mě ptá, jestli jsem v pohodě. „Jasně,“ odpovídám. Všichni to bereme s úsměvem.

Když se šlo do kopce, muselo se jít i z kopce, ale najednou vedlo značení prudce doprava dolů na paseku plnou kořenů a popadaných stromů porostlých borůvčím. Tohle mi vůbec nepřišlo bezpečné po takové vzdálenosti a dosud je to přes všechny sprosté nadávky v kopcích moje jediná výhrada k celé trati. Opakoval jsem si dokola, že je to ultratrail a sešel dolů k divokému potoku, podél kterého už opět pokračoval sám. Chvílemi se mi chtělo sednout a začít si trhat borůvky do pusy, ale nějak to nešlo. Sice jsem s ohledem na tempo své i soupeřů neměl nejmenší pocit, že je to ještě závod, ale pořád jsem ještě byl na trati, minuty rychle ubíhaly a žena na mě v cíli pořád čekala. Teď mě hnaly dopředu výčitky ze špatného odhadu na Knejpě.

Konečně jsem narazil na značku 65 km a věděl, že to mám už jen kousek. Přešel jsem kládu přes potok a vydal se po louce u penzionu, kde si hrály děti, směrem k poslednímu stoupání nahoru k Hájence. Jenže pak se ten kopec přede mnou objevil. Už z dálky jsem viděl vlek a pod ním stoupat povědomé postavy sjezdovkou, která se kdovíproč jmenuje Lucifer. Mísil se ve mně vztek, zoufalství, otázky „proč?“, “je to snad za trest?“ a podobně. Ale nezbývalo než ho vylézt. Když jsem se přehoupl přes první zlom, naprosto vyčerpaný jsem se svalil do trávy. Kolem mě procházel další pán a s úsměvem mě povzbuzoval na pivo v cíli. Jeho manželka, která ho v tu chvíli doprovázela, tlačila po sjezdovce kolo. Cítil jsem se trapně, tak jsem si jen chvilku odpočinul a šlapal dál. Ze sjezdovky se šlo do lesa, kde bylo stoupání mírnější, ale zato se přelézaly kameny, pařezy a spadlé klády. Už to fakt, fakt, fakt bylo nekonečný. Pak jsem potkal dvě děti s maminou, které se na mě smějou a říkají, že to mám jen 200 m lesem a pak 300 m po silnici z kopce do cíle. Alespoň tohle už je naštěstí pravda. Na silnici jsem se připojil ke dvěma starším chlapíkům, oba zhruba o generaci starší. Když vidíme konečně Hájenku, diváci kolem mohutně povzbuzujou a dávám se do nejmírnějšího klusu, ať to vypadá, že mě ta trasa nezlomila. V cíli mě čeká žena, dává mi pusu a fotí. Dostal jsem dřevěnou medaili, kterou jsem strašně moc chtěl, a kelímek se studenou vodou. Chutnala jako šampaňské. Bylo to za mnou.

Padl jsem na trávu a začal si uvědomovat, že závod je sice za mnou, ale zdaleka nemám vyhráno. To, čeho jsem se dlouho obával, konečně přišlo, když jsem v jakékoli poloze dostával křeče do nohou. Naštěstí mi pán od stolu, kde seděla Klára, nabídl magnézium, které za nějaký čas zabralo. Pomalu jsem se zul, převlékl triko, sundal kompresky a zpátky nazul boty. Došel jsem si pro Bernarda s čistou hlavou a špagety s pestem, ale jíst jsem stejně moc nemohl. Došel jsem právě včas, abych stihl vyhlášení vítězů. Snažil jsem se tleskat, ale přitom si spíš dával pozor na sebe. Pomalu se do mě dávala zima, tak jsme se brzy sebrali a došli na chatu Peklo a po sprše se ještě večer dokázali dostat do Prahy. Probudit se ve vlastní posteli bylo vážné příjemné. Zato zvednout se…

Tohle byl můj první ultratrail. 68 km, 2650 m převýšení, 11h 5m, 120. místo celkem, 49. v kategorii. K organizaci nemůžu říct jediné špatné slovo. Registrace, informace, značení, občerstvení – všechno bylo naprosto bez problémů. Mám sice drobnou výhradu k trati, ale faktem je, že takový závod prostě není a nemůže být pro každého. S rizikem je třeba počítat. Přestože jsem si asi tisíckrát na trati řekl, že do něčeho podobného už nikdy nepůjdu, pánovi co mi dal v cíli magnézium, jsem musel slíbit, že žádné takové sliby si dávat nebudu. Chtěl mě vidět za rok u toho samého stolu. Tyhle řádky píšu tři dny po dokončení a nohy jsou odpočaté tak, že bych se klidně mohl jít proběhnout. Sáhl jsem si sice skoro na dno, ale dnes už vím, že v dobrém. Takže kdo ví?

One thought on “Jizerský Ultratrail 2015”

  1. Pavel Kubeš
     ·  Odpovědět

    Dobře ty! Každopádně to zní jako něco co bych chtěl příští rok zkusit. Snad seberu odvahu.

    Pavel

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

*