MČR v běhu na 24 hodin – Petr Struk

O tento závod jsem se zajímal již delší dobu. Všiml jsem si ho před několika lety a už tenkrát jsem dostal myšlenku, že ho budu muset někdy zkusit. Minulý rok jsem byl přihlášen, peníze zaslány na účet pořadatele, ale co čert nechtěl, chytnul jsem dva dny před ním angínu jako prase. Otřel jsem slzičky a čekal další rok na další kladenskou čtyčiadvacítku. Musím předem říct, že čekání se vyplatilo a já si závod užil od začátku do konce.
Příprava na závod nebyla nějak zvláštní, hlavní bylo běhat co nejvíc dle možností. Dost jsem spoléhal i na hlavu, která je při takových bězích důležitá, hlavní je se udržovat v psychický pohodě a nepropadat depkám, že po 15. hodinách už neběžím, ale vlastně jdu, vlastně se mi chce spát, vlastně co tu dělám, chci být doma a usnout. Chrrrrr….. Ve čtvrtek jsem byl u běhacího kamaráda Libora Pavlíka pro rady, tipy, triky, kde jsem ho taky stáhnul o nejrůznější nakopávače, rychlý cukry, magnésia, hořčíky, vitamíny a vše co měl zrovna doma. Vybaven jak na UTMB jsem už jen čekal na sobotu.
V sobotu se s Veru budíme brzo ráno, dobaluju si věci do obrovský sportovní tašky a vyrážíme směr Kladno – Sletiště. Dojíždíme, parkujeme, přesunujeme se na atletický ovál, kde už probíhá běh na 48 hodin, který má teprve před svou první půlkou. Chvilku sledujeme cvrkot na cílové rovince, pořadatelský tým zapisující jednotlivá kola do tabulky každému borci co probíhá kolem. Jdu se registrovat, fasuju tričko, číslo, připínáčky a razím si to na svoje očíslované místo pod stan. Sedám, vybaluju, převlíkám se, mažu nohy řádnou vrstvou vazelíny, mažu se i tam kde sluníčko nesvítí. Pořadatelé hlásí 15 minut do startu což znamená, že už se mám přesunout na start na prezenčku. Minutu před začátkem startovní pole ztichne a my se můžeme zahloubat do sebe a popřemýšlet o nesmrtelnosti chrousta (pořadatelská tradice před startem). 3, 2, 1…. START
Vybíhám do prvních kol, před závodem jsem si říkal, že se nesmím strhnout davem a musím si běžet svoje tempo. To se mi daří a já si první okruhy běžím za 5:30 na kilometr. Na pátém kilometru mě již o kolo bere Radek Brunner, adept na vítěze a já jenom čumím jaký to má zabijácký tempo. No co, poběžím si svoje a hlavně na pohodu. Trvá mi to pár kol, než zjistím, kdo mě z pořadatelů počítá. (každý závodník má svého určeného pořadatele za stolečkem, který vám a ještě pár běžcům počítá kola). Vždy když jsem běžel kolem tak jsem na svého přiděleného mrknul, abych si byl jistý, že mi udělal čárku.
Okolo desátého kilometru jsem spojil síly s kladenský běžcem Rendou Osvaldem. Běžíme bok po boku asi pětadvacet kilometrů a kecáme. Vypráví mi, jak tu byl minulý rok poprvé a jak natočil 171 okruhů. Smekám pomyslný klobouček a s myšlenkou, že bych mohl natočit podobně kilometrů běžíme dál.
Přichází můj první milník a to maraton, přebírám u Leader boardu žlutý praporek a po 200 metrech ho předávám pořadateli, který zapisuje časy. S časem 4:26 jsem spokojený. Další milník jsem si dal 50. kilometr, kde bych se rád něčeho najedl a trochu si odpočinul. 50 kilometrů za mnou a já zkouším do sebe nacpat nějaké vařené brambory se zeleninou, bohužel nedostanu do sebe ani kousek. Přišli se na mě podívat i rodiče, takže pauzu vyplňuje místo brambor pokec s rodiči, kteří jeli kolem z chalupy. Půl hodinka proběhla a já se loučím a vyrážím zpět na kilometrový okruh.
Kolem 80. kilometru posílám Veru pro něco chlazeného. Nejraději bych krásně studený malinový Birrel, který se mi dostává a zase mě trochu nakopává. Veru odjíždí domů a já tu zůstávám sám s šerem a postupnou nocí. Na 85 kilometru si nechávám přepočítat kola, hlášení se mi nezdá, bohužel svůj „protest“ prohrávám. Okolo 90. kilometru potkávám běžce, co běží proti mně, to se zrovna otočila před půlnocí trať abychom nezblbli. Pořadatel od Leader boardu vrací závodníky zpět a člověk se nemůžu ani napít po kiláku, protože stojí před občerstvovačkou. Blíží se stý kilometr. Už se těším na další žlutou vlaječku, kterou po delší chvilce třímám v ruce. Obíhám hrdě s vlaječkou celé kolo, co na tom, že je tma jak v pytli, nikdo mě s ní nevidí a já se s ní vlastně pořádně nemůžu nikomu ani pochlubit. Další meta je pro mě 130. kilometr. Tam bych si rád odpočinul trochu víc, přeci jen jsem si přišel pro 130+. Lámal se stý kilometr a já z běhu přešel do běhu indiánského, už to prostě tak dobře nejde. Pořadatel v „cíli“ zná snad každého jménem a na všechny se směje a hlasitě povzbuzuje.
Cíl 130 kilometrů dovršen, hlásím u stolečku, že si jdu na chvilku sednout, ať mě brzo nečekají. Předpokládaná půl hodinová pauzička se protáhla na hodinku. Bohužel se stalo to, co jsem nechtěl, tělo i hlava najednou vypla. Tlačítko ON/OFF přehodilo na OFF a totálně jsem odešel, přistihnul jsem se dokonce i u mikrospánku. Najednou zjevení v podobě Veru, která za mnou přijela na půl sedmou ráno. Bylo to úžasné nakopnutí. Sice jsem musel tělo dost přemlouvat, alespoň na chůzi, ale byl jsem rád i za tento pohyb. Ono 130 km na asfaltu dost zamává z nohama, hlavně s koleny, který byly nejvíc tuhý a nechtěly poslouchat.
V nových botách, ponožkách a tričku jsem se vydal točit nadstavbové kolečka, každé kolo se přeci počítá. Každý okruh občerstvení v podobě melounu, ioňťáku, vody nebo Coly. Co já bych dal v posledních kolech za indiánský běh, nyní probíhal už jen zombie walk. U každého kroku mě pálila chodidla, natékaly mi prsty a o kolenech ani nemluvě. I přes tyto „malé“ problémky jsem měl úsměv na tváři, myšlenka na 100 mil (160 km) mě udržovala v náladě. Po nějaké době mého zmiňovaného zombie walku jsem si uvědomil, že 160 km je dost daleko. Chůze 11 minut na kilometr nasvědčoval tomu, že to doopravdy nestihnu. Nevadí. Stejnak si ty poslední kilometry užiju.
Poslední tři kilometry předemnou, beru si dres RBZ Praha a hrdě si to šlapu. Zkouším zrychlovat a občas popoběhnout, bohužel se nedaří a já se mocným tempem 9 minut na kilometru přibližuji alespoň k metě 150 kilometrů. Stoleček hlásí číslo 150 a já si říkám, že si dám ještě jeden. Přeci ten kilometr stojí za to říkám si. Kroužím poslední kilák, užívám si ho i přes vyčerpání a s úsměvem ukončuji závod. Sice mě ještě přemlouvají, ale já vím, že bych ten kilák prostě za 8 minut nedal. Končím na 151. kilometru, za kterých jsem si vysloužil 17. místo v MČR.
V rámci pár minut se loučím s lidmi, se kterými jsem se seznámil a prožil úžasných 24 hodin. Veru mi u stánku kupuje studenou Kofolu, větráme nechutně přehřátý auto, skládám se na místo spolujezdce a vyrážíme zpátky směr Praha Košíře. V autě mi je nechutně blbě, sluníčko do mě pálí, auto nemá klimatizaci a otevřené okýnka jsou spíš na škodu než k užitku. Před domem se drápu z auta ze všech sil. Docházím s mírnou pomocí domů, kde mě čeká nejtěžší úkol a to sprcha. Starý panelákový sprchový kout umístěný asi půl metru do výšky zdolávám, rychlá sprcha, po které následuje opětovný boj se sprchovým koutem. Hodinu po závodě již ulehám do postele a s bolestí nohou zaslouženě usínám.
Moji první 24 hodinovku jsem si skvěle užil a překonal své běžecké očekávání. Kladno doporučuju všem, kteří chtějí překonávat sami sebe a své běžecké možnosti. Organizace závodu je na skvělé úrovni. Sri Chinmoy Marathon team umí pořádat super závody a budete si zde připadat jako doma. Příští rok mě na Kladně uvidí znova a já doufám, že překonám svých vytoužených 160 kilometrů.
Vlčák se nikdy nevzdává.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

*