METRO Marathon Düsseldorf

Každý běžec má jenom jedinou příležitost běžet svůj první maraton v životě. Někdo se rozhodne běžet kvůli sázce a může při něm dost trpět, někdo ho může i vyhrát – třeba Emil Zátopek. V každém případě se ale jedná o jedinečný a neopakovatelný zážitek. Královskou disciplínu, která je pro každého vytrvalce něčím svátečním. Já jsem se rozhodl běžet svůj první maraton po čtyřech letech pravidelného běhání v době, kdy jsem závody na poloviční vzdálenost už přestal počítat. Cítil jsem, že přišel čas projít si tou zkouškou na vlastní kůži.

Moje volba závodu, kde si odbudu svoji premiéru, byla celkem přirozená – METRO Marathon v Düsseldorfu. Město, ve kterém sídlí vedení mezinárodního potravinového řetězce a zákazníka firmy, pro kterou pracuji, znám už docela dobře. Ze služebních cest, na které jsem často bral i běžecké boty a před prací vybíhal na ranní tréninky, vím, že je to naprostá rovina a jediným vyvýšením na trati tak bude přebíhání mostu přes Rýn a přes železniční tratě v centru. Pro začátečníka naprosto ideální podmínky. Navíc jsem v tom nebyl sám, protože se registroval i můj šéf Honza, toho času už protřelý maratonec. Příjemné bylo, že jako externí dodavatelé jsme měli registrací zdarma, navíc jsme reprezentovali malou firmu z Česka s ne úplně malými ambicemi. Honzův cíl byl splnit si limit na nejstarší maraton na světě – v Bostonu, já jsem chtěl běžet čas pod 3:30. Tedy výkony hodně nad průměrem běžného startovního pole většiny městských maratonů. Před koncem roku 2013 nám potvrdili registraci a byl čas začít naplno trénovat. Do startu závodu, 27. dubna 2014, zbývaly necelé čtyři měsíce.

Samozřejmě není rozumné přijít na start maratonu bez předchozí zkoušky kondice. Za tímto účelem jsem měl naplánovaný jeden půlmaraton koncem února, na dovolené v Tel Avivu, dále tradiční jarní prověrku rychlosti na 10km v Pečkách a tři týdny předem ještě pražský půlmaraton. Do toho jsem běhal intervaly po tmě na zmrzlé cyklostezce v Bráníku, o víkendech dlouhé běhy na Zbraslav a příležitostně i běžecký výlet z Mníšku pod Brdy s přáteli z rodícího se klubu RBZ Praha. Když jsem v půlce dubna přecházel z intenzivní přípravy do závěrečné regenerace, měl jsem od začátku roku naběháno kolem 750km a nový osobní rekord na desítce i půlmaratonu. Lepší to už snad být ani nemohlo. Ve středu před závodem jsem odletěl na služební cestu do Düsseldorfu a měl čtyři dny na aklimatizaci, zásobení se kaloriemi, regenerační vyklusávání a dostatek spánku. Jediná nepříjemnost byla, že Honzovi se stal úraz a účast v závodě pro něj nepřicházela v úvahu. Jako už několikrát předtím, jsem v tom byl sám.

Dříve než zazní startovní výstřel a vydám se ukrajovat kilometry, zastavím se na okamžik u příprav vybavení a sebe samého. Přestože si vážím pokroku ve vývoji nových funkčních materiálů, díky kterým mám lehounké boty, trenky a dres, které na sobě téměř necítím, co se týče stravy, vyznávám spíš konzervativní přístup a poslední dny si dopřávám velké porce těstovin, rýže, kuřecího masa, ovoce a zeleniny. Když mám chuť na sladké, mlsám oříšky, rozinky a hlavně zkušenými borci doporučovaný med. Za poslední čtyři dny před závodem jsem do sebe dostal celou sklenici medu. Na úkor toho jsem se rozhodl, že při závodě úplně vynechám energetické gely, které nemám vyzkoušené a nebudu zbytečně riskovat potíže se zažíváním. Balení startovní tašky je tím značně ulehčeno – beru jen dres se startovním číslem přišpendleným pod hlavou vlka, trenky Boa, boty Brooks, Garmina, hřejivou fólii a manuální kompakt Canon na fotku v cíli. K snídani si přichystám mrkvový salát s citrónovou šťávou a medem, pomeranč a mysli tyčinku. Zastávám názor, že běh je především o tréninku, nikoliv o alchymii různých tablet a elektrolytů. Místo tepáku se řídím zvolenou strategií, aktuálním pocitem a hlavou. Prostě mi to takhle funguje. Všechno je nachystáno, jdu si lehnout a soustředím se na to, aby vzrušení převládalo nad obavami. Vím, že to bude bolet, ale těším se a neúspěch si naprosto nepřipouštím.

Ráno v 7:00 se probouzím, podívám z okna a vidím nízké mraky šedé jako olovo, ze kterých vytrvale prší. Nedělám si žádné iluze, že by snad mohlo přestat a soustředím se na to dobré, co běh v dešti přináší: nižší teplotu vzduchu, při které se tělo tolik nepřehřívá, vysokou vlhkost, která zpomaluje dehydrataci, takže člověku stačí méně pít, nebo menší konkurenci bábovek, které mokro v botech od startu úplně odradí. Vím to, i svůj první půlmaraton jsem běžel v dešti, ale většinou se neřídím předpovědí a dělám to, co mě baví. Alespoň na cestu ke startu si obléknu šusťákovku a rychlým krokem jdu na tramvaj. V centru je podle očekávání rušno. Do startu zbývá asi hodina, takže mě nerozhodí ani narvaný stan, sloužící zároveň jako převlékárna pro ženské i pro chlapy. Na chvíli všem ukážu zadek, abych se poprvé mohl radovat, jak mi to v kompletním vlčím dresu sluší. Prozatím ho ale ještě schovám pod hřejivou fólii a cestou ke startu pořeším nezbytnosti, jako úschovnu a toaletu. Jestli někdo doufal, že déšť zatím poleví, dočkal se spíš opaku a tak se většina závodníků místo rozcvičování tiskne mezi diváky pod střechami budov kolem startu a já jsem mezi nimi. Není tedy divu, že ani deset minut před startem je můj druhý koridor poloprázdný tak, že si v něm klidně můžu dát pár cviků abecedy. Je to tady – sundám si fólii, vnímám kapky deště, v duchu si opakuju mantru o nepřepáleném startu, poskakuju a držím prst na červeném tlačítku Garmina. Až teď je to tady, start!

Někde jsem slyšel, že první půlka maratonu je nuda, protože se musí “odpracovat”. U mě to ale v tomto případě neplatí a po dvoutýdenním odpočinku si konečně užívám radost z příjemného pohybu. Stále mě někdo předbíhá, často si kontroluju tempo, a přesto se mi nedaří o 5 vteřin zpomalit na plánovaných 4:40min/km. Snad mi to nebude na konci chybět. Nemám si s kým povídat a ani nechci. Pozoruju diváky, koukám se pod nohy na silnici, minu první kilometr, pak další. Najednou mě překvapí první občerstvovačka, a přestože nemám žízeň, beru kelímek s vodou, přejdu na několik kroků do chůze, vypiju dva loky a běžím dál. Na příští dám pro změnu ionťák a dál to pravidelně střídám. Lepší méně a častěji, ať nemám v žaludku bazén a nemusím odbíhat jako někteří. Za jednou zatáčkou se silnice změní v kostky, ale neoblíbený povrch trvá možná kilometr a dál je zase asfalt, rychlý jako německé dálnice. Za další zatáčkou trať začíná pozvolna stoupat k prvnímu přeběhu mostu Oberkassel, kde stojí snad stovky lidí s deštníky. Navzdory počasí jich přišlo fandit opravdu hodně a já se jim snažím odvděčit upřímným, širokým úsměvem, protože mě to těší. Věřím, že tam budou stát, aby povzbudili i toho úplně posledního účastníka. Za sebou slyším desítky bot a překvapeně zjišťuju, že mě doběhla skupina s vodičem na čas 3:15. Nemám v úmyslu se jich držet, ale tempo máme tak podobné, že je mám pořád na dohled. Konečně se mi také prohřály i poslední články prstů. Při probíhání ulic za řekou si uvědomuju, že skupin bubeníků, udávajících rytmus podél trati je tolik, že místy slyším novou před sebou dřív, než odezní ta za mnou. Možná i to je důvodem, proč jsem si včas neuvědomil jeden vážný problém. Při přebíhání mostu nazpět do Aldstadtu zjišťuju, že mokrý dres mi rozedřené bradavky barví krví až naskrz. Jejda. Zatím to nebolí, ale kvůli nepohodlí si neužiju přeběhnutí bulváru Kingsalee, který je obdobou pražského Václaváku. Na metě půlmaratonu mě víc než čas o dvě minuty rychlejší oproti plánu zajímá, kde seženu náplasti. U sanitky jsem naštěstí zanedlouho. Medikovi tlumočím svůj požadavek už z dálky, ten ale nikam nepospíchá. Vidím, že uvnitř mu na nosítkách leží běžec na kapačkách. Minutové zdržení je nakonec rozhodně lepší, než co by mohlo přijít bez něj. Snažím se trochu dohnat ztrátu, psychicky se opět uklidňuju a nakročením do druhé půlky závodu se konečně raduju, že teď teprve přichází ta pravá sranda. Kolem kostela zavoní kadidlo, v jedné ulici hraje country kapela a nohy vyšlou první zprávu, že začínají mít dost. Není divu, minul jsem 30. kilometr, stále držím tempo 4:40 a otevírám svoji třináctou komnatu, protože dál jsem ještě nikdy neběžel. Tohle je ale maraton a pouliční hodiny nekompromisně ukazují, že mě ještě minimálně hodina běhu do cíle čeká. Těžká zkouška vůle přichází při každém rozběhnutí z chůze při občerstvení. V hlavě potlačuju slovo krize a opakuju si Honzovu radu „hlavně se nezastavit“. Teď už se s tím pere každý sám. Rozdělila se i dvojka Italů, Luca a Luigi, kteří mi dělali společnost posledních pár kilometrů. Tempo už se nedaří držet a všechno se upíná na to, co bude v cíli, až se tam dostanu. Jenže cíl je pořád jen něco abstraktního, vzdáleného pět kilometrů a dvacet pět minut v bolesti, na kterou se nedá zvyknout. Ten pohyb už je naprosto mechanický, sice přestává pršet, ale energie vložená do běhu už nestačí vyrábět teplo a mokré ruce přestávám od konečků prstů cítit. Nejvíce zvláštní na tom všem je, že ani když je mi nejhůř, mezi 37. a 40. kilometrem, nemám chuť to zabalit a jsem rád, že tady jsem, a že se to děje. Zbývají mi asi poslední dva kilometry, a když se ozve náznak křečí v lýtkách, naprosto automaticky zpomalím, než abych se někde svalil. Je mi jedno jaký budu mít výsledný čas, už teď se cítím jako vítěz. Přestože se mi nelíbí postavení posledního úseku, všechno ze mě najednou padá a už v naprosté pohodě si užívám každý krok, protože vím, že jsem blízko. Cílový koridor při vbíhání na nábřeží Rýna je vyprázdněný, což mě trochu zamrzí. Novou radost ale zažívám, když v sobě najdu sílu, abych zrychlil v cílové rovince. Posledních 195 metrů, které završují celý maraton, už vnímám jako vítězství, najednou necítím žádnou bolest. Předbíhám jednoho staršího závodníka, který už zrychlit nedokázal. Pak překročím cílovou čáru a dostaví se naprosto zvláštní pocit, že nikam dál už běžet nemusím. Ten poslední krok, který všechno změnil. Dokázal jsem to. Uběhl jsem celý maraton! Časomíra mi nad hlavou ukazuje 3:21:30.

Jelikož cíl je na náplavce, která je pro veřejnost uzavřena, je i prostor po doběhu poloprázdný. Motá se zde několik desítek unavených běžců, dobrovolníků nabízejících první občerstvení, dobrovolnic, které rozdávají medaile a mediků zajišťujících první pomoc, kterou naštěstí teď nikdo nepotřebuje. Taky už úplně přestalo pršet a obloha se dokonce začala vyjasňovat.Když si lehce protáhnu nohy a vyjdu na pěší zónu, vidím za plotem, který odděluje závodnické zázemí, davy lidí. Někteří gratulují svým blízkým, další stále vyhlížejí své favority, kteří se s tratí stále perou. Vím, že na mě tady nikdo nečeká. Prohodím alespoň pár slov s mladými maséry, kteří se luxusně postarají o moje nohy, a pomalu dojdu do převlékacího stanu. Ten už je opět plný lidí. Ještě než si sundám dres, udělám si rozmazanou fotku svým starým manuálním foťákem sebe s medailí na krku. Ten výraz odpovídá skutečnosti – radost a únava, ale co všechno se člověku honí v hlavě v cíli maratonu pochopí jen ten, kdo ho dokončí. Dal bych si horký čaj, ale k pití je zde jen iontový nápoj a nealko pivo. Sním jen dvě koblihy a pár dalších sladkostí na rychlé doplnění energie, krátce zavolám své ženě a pomalu se chystám k odchodu. Tady už pro mě nic není. Jako externí zaměstnanec, reprezentující barvy pořadatele celé události, mám pásku ke vstupu na nějakou VIP afterparty, ale vidina neznámé společnosti hovořící téměř výhradně německy, čili jazykem, který neovládám, mě vůbec neláká. Chci si dát pořádnou vanu a pár hodin odpočinku v soukromí a o samotě. V jednom krámku si dám bratwurst a jdu čekat na tramvaj, která ale nejede, kvůli stále uzavřeným ulicím. Čeká mě hodinová cesta pěšky do bytu, skrz části města, kde jsem ještě před pár hodinami běžel. Překvapuje mě, jak málo mi ta místa přijdou povědomá. Ulice se uklízejí a všechno se pomalu vrací do normálních kolejí. Jen mě ještě bude bolavé tělo pár dní připomínat, že jsem v Düsseldorfu uběhl maraton. Večerním letem s ČSA se vracím zpět do Prahy.

Můj výsledný čipový čas byl 3:21:18. Asi o 8 minut lepší, než jsem si plánoval. Celkově 402. místo z 2700 běžců v cíli. Medaili jsem si pověsil v práci nad stůl a stále mě těší se na ni dívat. Ještě větší radost mám však z toho, že jsem se dokázal dobře připravit na takhle náročný závod a dokončil ho bez nějakého většího utrpení. Mohlo by mě mrzet, že jsem ztratil minutu vlastní chybou, když jsem si zapomněl přelepit ty bradavky, ale nemrzí mě to. Vzal jsem si z toho poučení a příště se mi to už nestane. Když jsem to dokázal uběhnout jednou, dokážu to i znova. Navíc mě motivuje skutečnost, že pokořit tu samou vzdálenost v čase pod 200 minut, je vlastně docela jednoduché. Kolik lidí si tohle může říct? Můj první maraton byl nezapomenutelný zážitek, který mi stále pomalu dochází. Teprve díky psaní o něm se mi některé věci vrátily, a přestože teď už mě nic nebolí, mám ho stále v živé paměti a často na něj myslím. Díky tomu jsem dospěl k názoru, že je to zážitek spíš mentální než fyzický. Dřív nebo později si to rozhodně musím zopakovat.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

*