Mnichovský maraton 2015

Prý kdo chce něco vyhrát, ať běhá stovku a kdo něco zažít, ať běží maraton. No na výhru ve stovce to asi nebude, tak jsem se rozhodl, že tedy alespoň něco prožiju. V dubnu mě v Praze jarní alergie nepustila na start, a tak jsem si pro svůj zážitek vybral Mnichov. No zážitek to tedy byl, ale ne moc pěkný.

Už když jsem se připravoval na jarní start, tak jsem se nechtěl smířit s „pouhým“ doběhnutím, od začátku jsem měl ambici zaběhnout to pod 3:30. Vzhledem k ostatním časům v závodech na 10 a 21 km se to nezdálo být nijak nereálné. Realita byla ovšem v rozporu se všemi teoretickými propočty.

Prvních deset kilometrů byla ještě pohodička, ale už někdy na 15. km jsem začínal lehce cítit nohy. Trochu mě to rozhodilo, protože to bylo dřív než bych čekal. Ale jasně, je to závod, nebude to zadarmo, jedeme dál. Na 21. km, kde jsem byl přesně na čas dle plánu, mě předběhl vodič na 3:30 se svým stádem. Tak dobře no, nebudu sólista a trochu se svezu, přece jen tep na 190 v téhle fázi závodu nevěstí nic dobrého. Skupinová terapie mi na pár kilometrů pomohla, ale když mě poprvé někde na 25. km kousla poprvé křeč do stehna, tak jsem věděl, že tohle bude opravdu bolet. V té chvíli jsem ještě netušil jak moc.

V podstatě celou druhou půlku závodu jsem věděl, že původní cíl je ztracený, ale až někam k 30. km jsem si říkal, že to holt dokopu třeba o 10 min pomaleji. Bohužel s každým dalším kilometrem se jakýkoliv optimismus ztrácel v nedohlednu. Křeče narůstaly jak na kvalitě, tak na kvantitě. Pořád jsem si ale říkal, dobrý, když poběžím nějakých 6 min na km, tak to má nějaký reálný konec. Je tohle ta zeď? Mám teď darovat kilometry svým známým, nebo počítat stromy? Kdo by jako chtěl z mých blízkých nejhorší kilometry mého života a co jako budu mít z počítání stromů, když je jich do cíle ještě asi milion? Moje tempo se stále zpomalovalo a i těch 6 min na km bylo dávno jen zbožné přání. Kolem 38. km už jsem vůbec nebojoval s časem, ale jen s tím, jak se sakra dostanu do cíle. Samozřejmě už mě popadaly opakovaně myšlenky, že to vzdám, ale vlastně jsem nebyl moc schopen rozmyslet jak a hlavně proč. Stejně se musím nějak dostat do cíle, kde na mě čekají holky a kde mám věci. Takže i když to v tu chvíli v mojí hlavě znělo jako naprostá blbost, tak doběhnout do cíle byla vlastně jediná možnost jak to ukončit.

Někde ve fázi totální křeče (kilometry a čas už pro mě přestaly hrát roli) jsem došlápnul na něčí nedojedenou energetickou tyčinku a tak strašně mě to rozhodilo, že jsem přešel do chůze a vůbec nevěděl jak tuhle vzniklou situaci vyřešit. Byl jsem tak mimo, že i takováto maličkost byla za hranou mého vnímání a donutila mě zastavit. V té chvíli jsem začal vnímat lidi kolem sebe, jak tleskají, řvou mé jméno, povzbuzují a mně se chtělo křičet „držte všichni h…, já už nemůžu“. Naštěstí jsem se na žádný odpor nezmohl. V tom za mnou z davu přistoupil starý usměvavý pán, odhadem tak kolem 70, pohladil mě po zádech a naprosto klidným a tichým hlasem mi říká: „lauf, langsam, aber lauf“. Byl jsem z toho tak vykolejenej, že jsem ze sebe vysoukal jen „danke“ a znovu se rozběhl. Energie, kterou mě ten pán nepochopitelně nabil, mi vydržela celých těch pár kilometrů až do cíle. Poslední kilometr jsem si dokonce dokázal spočítat, že když to ještě hecnu, tak to zvládnu pod 4 hod. Vida, čas po nějaké době opět začal existovat.

Bohužel zklamání z výsledného času 3:59:07 a totální vyčerpání mi nedovolili žádné pozitivní emoce při doběhu do cíle na olympijském stadionu. A to mě asi mrzí nejvíc. Den po závodu už jsem si dokázal nějak přebrat, co všechno jsem udělal špatně a jak se můžu příště připravit lépe, ale už nikdy nedostanu druhou šanci zaběhnout poprvé maraton tak, abych si ho užil. I když jak se to vezme, zážitek to byl:)

 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

*