120. Běchovice

Po dlouhé době zas nějaká společná akce, co stojí za to, abychom něco vyplivli na monitor. V Běchovicích jsme plivali duši, ale všem se to moc líbilo!
Lukáš si dal dva týdny před tím večerní desítku v Praze.

Venda

Přiznám se, že tento závod byl můj dlouhodobější cíl, někdy od půlky léta. Trénoval jsem s myšlenkou na něj, i když jsem se k němu nechtěl vyloženě upínat. Po vcelku nevydařené jarní sezoně jsem si to chtěl srovnat hlavně v hlavě. Docela jsem vypustil a běhal bez neustálého sledování tempa a časů. Je to neuvěřitelné, ale dovolil jsem si běhání i užívat! To mi myslím hodně prospělo a chytl jsem znovu chuť do tréninku. I vědomí, že je na trénink dost času, mě bavilo. Letos hrálo do karet, že nebyla ze začátku léta taková vedra a kvalitní tréninky se daly vcelku v pohodě běhat. Oblíbil jsem si Hvězdu, kde je, zdá se, o pár stupňů méně, než kdekoliv jinde. Kilometrová rovinka je jako stvořená k drcení tempa. Když běžíte několikátý interval v tempu 3:30, najednou vám tělo jasně řekne, že ta rovina je v jednom směru sakra do kopce!

Nu, pocit z tréninků jsem měl dobrý. Nicméně poslední dva týdny příprava nebyla ideální a příjemné povinnosti mi trochu narušily plány. Zejména Petr se musel ženit zrovna týden před závodem. Jediné, co ho omlouvá, je, že jeho svatba byla grandiózní párty, na kterou budeme vzpomínat v RBZ ještě dlouho. Dva dny před závodem všichni okolo mě začali prskat a lehat s horečkami. Nebylo to tedy vůbec ideální, ale což, snažil jsem se myslet hlavně na výkon a připomínat si utrpení v tréninku.

Před startem, byla pohodička u rybníčka, rozklus mě dost navnadil, a vedro mi nepřišlo tak hrozný. Zažívání jsem se už asi konečně naučil ignorovat, a v půl dvanácté jsem už stál na startu s ostatními mistry. A že všichni vypadali nabušeně. Postavili jsme se radši trochu dozadu, ale bylo to v podstatě jedno, protože všichni vyrazili parádním tempem. Je to fajn pocit běžet s takovým nadupaným stádem.  Jelikož jsem si zapomněl jakýkoliv měřič času, věděl jsem jenom první kilák, co tradičně hlásil Kervitcer. Bylo to za 3:25. No na prvním kilometru se závod nevyhrává, ale cítil jsem se dobře, proto jsem zvolnil jenom trochu. Do pátého kilometru to byla lahoda, v tempu, ať už bylo jakékoliv, jsem se cítil dobře. Markéta mi zahlásila, že pětku mám za 18 rovných. To bylo podle očekávání. To co však přišlo pak, jsem moc nečekal, kopec po občerstvení jsem ještě dal docela se ctí, ale další stoupání před seběhem mě zkrátilo nohy pod kolena. Holek kolem mě jsem se držel už jenom pro jejich krásu, a postupně mě začaly válcovat další. K dutejm hlavám mě někdo táhl za kšandy zpátky a ne a ne to pustit. Už jsem jenom čekal chuťovku na závěr. Myslím, že na mě Ondřej s Kubou pro ten pohled už ani nic neřvali, nebo jsem nevnímal. O rovince za kopcem ani nemluvím. Byla spolu s vesmírem nekonečná. Nakonec jsem se doplazil do cíle za 37:58. Což bylo tak minutu a půl pod očekávání. Byl jsem rád, že jsem dokončil. Věřím tomu, že mám na to běžet tempo kolem 3:30-35 celých deset km, ale to nachlazení mi vzalo sílu ho udržet až do cíle.

Petr

Tak tenhle rok je vše jinak. Žádné zranění, naběháno, trať už znám, forma pomalu přichází a já si docela věřím. Mám cíl to dát po 40 minut a tajnou ambici překonat Lukášův loňský čas (39:36). Počasí je na procházku bezva, ale jak se to láme k poledni, víme, že bude horko. První kilometry ukrajuju v rychlejším tempu, tam se dá nahnat pár cenných vteřin bez větší námahy. Běží se skvěle, přichází první táhlé stoupání okolo 5km, zatím dobrý. A pak přijde ten konečný hnus v podobě asi 2km kopce Hrdlořezáku. Tam už to slunce peče slušně a bere úsměv ze rtů, který nahradí klasická křeč. Tempo klesá nebezpečně vysoko, ale zatnu zuby a zkouším to rvát. Už vidím označení 9km a kousek za ním to poslední, takže začínám finišovat, abych asi už z vyčerpání zaměnil cíl za označený 9.5km. Sakra, ale nevadí. Pak už jen cílový seběh a já vidím, že jsem si splnil plán – 39:35. Spokojenost! Příště nesmím v kopci tolik ztrácet a možná se za rok posunu blíž k 39 minutové hranici. Pak dáváme ještě společné pivko na Parukářce. Prostě krásná závodní neděle.

Lukáš

Běchovice – závod, o kterém neváhám ani vteřinu. Na start jsem se postavil potřetí v řadě, tentokrát však s hořkou myšlenkou, že na loňský zázrak nemám nárok. Po Petrově svatbě nejsem 100 % zdravý a sám jsem zvědavý, jak po závodě dopadnu. V mistrovské kategorii si připadám nejstarší a tak ve mě roste mírná nervozita. Po svižném startu mi všichni náctiletí utíkají a já na tu řeholi zůstávám sám. To pociťuji zejména v prvním táhlem kopci hned za půlkou, kde mě loni nahoru vyvezla skupinka rychlých běžců. Při seběhu do Údolí dutých hlav se alespoň snažím držet slečny, která mě doběhla, nicméně v hrdlořezském kopci mi naděluje slušný výprask. Tam se láme chleba a já okolo fandícího Ondřeje a Kuby probíhám shrbený v balíku. Na Jarově se snažím natáhnout krok a poslední kilometr jdu alespoň trochu běžecky, předbíhám pár lidí, kteří se po kopci již nedostali zpět do tempa a finišuji za 41:18. Proti loňskému času bída, v porovnání s desítkou Grand Prix dva týdny předem to celkem ujde. Včerejší forma už hold dávno není dnešní forma.

Martin

Ono vcelku není moc, co vyprávět. Úkol zní jasně už minimálně dvacet let – Běchovice pod 40. Ale i přesto, že jsem na jaře dal Pečky za 39 a nula nula prdlačky, letošní podzimní meta mi opět unikla.

Na Běchovice jsem se postavil už podeváté (asi). Trať tedy dobře znám a již mne ani závěrečným kopcem, ani délkou cílové rovinky. nepřekvapí. Možná je to škoda, protože loňská forma přinesla při super pocitu i super čas jen 15 sekund nad 40 minut. Vzhledem k tomu, že jsem tři měsíce skoro neběhal a především seděl v kanceláři, neočekával jsem, že se k němu vůbec přiblížím. Teplé slunečné počasí mi také sebedůvěry nepřidalo. Ale zkusit se má vše, a tak jsem na startu vyrazil srovnatelně s loňskem.  Již v prvním „stoupání“ jsem ale cítil, že to bude nad mé síly. Nejdřív přestalo stíhat srdce, pak plíce a na 6. km už jsem jen čekal, kdy odejdou i nohy. Zřejmě jsem je nechal za sebou někde v seběhu, a tak jsem do Hrdlořezáku šel již řádně kousnutý. Postupně padající tempo tak šlo až za tréninkových 5:00/km a já už jen plánoval, jak vůbec doběhnout. Ani fanclub RBZ a řvoucí předseda mi nedodali moc sil. A tak jsem si v kopci vyzkoušel roli těch, které zde většinou předbíhám. V cílové rovince jsem ještě do dna vyčistil kastrůlek posledních sil a předběhl pár soupeřů. Ale celkové zklamání z čipového času 42:26 to stejně nezměkčilo. Na desítku, a Běchovice obzvlášť, se prostě musí pořádně trénovat.

Aspoň mi to ale letos nezvykle uteklo a užil jsem si pohodičku s klukama z RBZ. Tradiční cesta vlakem z Masarykova nádraží, příprava u rybníčku, pozávodní výměna zážitků i pivko na Parukářce zajistily příjemnou neděli. A aspoň mám stále na co trénovat.