38. Pečecká desítka 2017 – dozrály osobáky

Pečky, každej se těší, že si tam po zimě zaběhne osobák. Hodně z nás to vyšlo.
Martin, Bára a Adam (malej), dorazili zafandit a nafotit.
Začnem tradičně od nejrychlejšího, který mimo jiné ustanovil nový týmový rekord. O dvě vteřiny;)

Vašek:

Očekávání byla veliká, ale snažil jsem se je trochu mírnit. Po loňském zpackaném jaru, kdy jsem v zimě přechodil nemoc a pak se v Pečkách málem zadusil, jsem se hlídal jako nemluvně. Každé přicházející nemoci jsem zatnul tipec hnedka v zárodku. Dost mi pomohl i solidně odběhaný základ na podzim. Od ledna začalo jít do tuhýho. Poprvé jsem využil někoho, kdo mi psal tréninkový plán na míru. Oproti plácání plánu podle svojí hlavy, to byl diametrální rozdíl.

No a k závodu.  Vyrazili jsem týmovou károu v menší sestavě než bylo v plánu. Předseda doléčuje achilovku, Malej Petr to zapích kvůli nemoci a ostatní to nechali takticky na jindy. Lukáš vzal jako support Pavlu, která zafandila a tohle si určitě přečte. Já s Markétou a Petr Velkej, to byla nabušená sestava.

Na start jsme přišli sebevědomě zepředu skoro do první řady. Kluci byli trochu nervózní co si tam počnou, ale vzhledem k tomu, že Lukáš chtěl jít první kilák za 3:30, byl tam vlastně správně.

Atmosféra jako vždy parádní, Jarda Kvaček to prý hlídá nahoře, tak mu to tam startér poslal a šli jsme na to. Zatáčka, klopýtačka, strkatnice. Pak jako vždy piánko a už se zas divim, co to za borce kolem tak pálí. No co na druhým jich hodně shoří. Bylo to příjemný, do zad foukal pěkný větřík, toho si člověk ani nevšimne. Kdo se ale šel rozběhat na trať, věděl co to znamená cestou zpátky. No však rezerva se bude hodit. Vesnice, mírný kopeček, který se dá hezky setrvačností přeletět a přistát v odbočce na obrátku. Tam nás nabral západní vítr napřímo. Chvílema to letělo i 3:10.

Bylo to krásný, ale po obrátce to bylo ještě hezčí. Když se člověk na chvíli zastaví, mohl by si i oddechnout, kdyby do něj ale nefoukal uragán a nesnažil se držet 3:30. Skupinky se drobily jak tejden starej chleba. Zůstal jsem v tom sám, přede mnou daleko nikdo a za sebe jsem se neohlížel. Už zbývalo to drtit a držet. Ve vesnici se dá odfrknout. Snaha nahnat vteřiny se vytratila u mostu, kdy jsem se snažil už jenom držet kluka, co mě doběhl. Poslední kilák byl nekonečnej. Verča stála na dobrým místě, trocha povzbuzení neškodila. Všimnu si asi padesát metrů před sebou Chucka Norrise a to už jsem věděl, že na něj zase nemám.

V cíli za 35:52, osobáček a spokojenost. Kde jsou ty časy, kdy jsem si každej rok dělal osobák o minutu. Holt čím rychleji, tím pomalejší postup. O to větší spokojenost, satisfakce a příslib do další závodů!

Lukáš:

Letošní zimu jsem běhal o něco více než předchozí roky, spíše se ale jednalo o běhání pro radost než nějaký kvalitní trénink. Sám jsem byl zvědavý, jak (a zda vůbec) se mi to na jaře podaří zúročit. Test formy jsem naplánoval na Pečky, které jsem loni pozoroval pouze jako divák. Sebevědomí mi nechybělo, a tak jsem hleděl vstříc času pod 40 minut. Již ráno před závodem bylo jasné, že podmínky nám přejí a já se těšil na start o to více.

Stavíme se s klukama do třetí/čtvrté řady startovního pole a po výstřelu vybíháme. Svižný start, dvě zatáčky za námi a už pomalu vybíháme z vesnice ven. Hodinky hlásí první kilometr za 3:30 min – ok hochu, trochu brzdi, aby tě nemuseli v další vesnici křísit. Zvolňuji tempo a myslím na vzdálenost, která je ještě přede mnou. Třetí kilometr jsem jen horko těžko udržel pod 4 minuty a hlavou se začala honit myšlenka, zda jsem se tím startem úplně neodvařil.

Rychlost ale stále držím a pomalu se blížím k otočce. Vidina půlky mě těší, možná to dnes přeci jen půjde. Snažím se dopočítat, jakou rezervu jsem si na první pětce udělal, ale hlava ani základní součty nebere. Dobíhám sedmý kilometr a vše naznačuje tomu, že mohu myslet dokonce i na čas pod 39 minut, který by znamenal i ohromný posun osobáku. Od osmého proto natahuji krok, a dobíhám skupinky přede mnou. Nebýt křeče ve tváři pravděpodobně bych se usmíval – kilometr do cíle a čas velmi komfortní, abych nemusel být v nervu. Pečky probíhám s velkou bolestí v břiše a hodinky se zastavují na čase 38:39.

Jarní test proběhl úspěšně, maximální spokojenost, nový osobák a desítka poprvé pod 39 minut. Celkem úspěšné zahájení závodní sezóny a hozená rukavice pražskému půlmaratonu za pár týdnů.

Petr:

Je tady den D. Obouvám svoje závodní Salmingy a nemůžu se dočkat až to vypukne. Po dvou měsících systematické dřiny stojím na startu letošního prvního závodu. Jsem nervóznější než kdy jindy, protože vím, že poprvé v životě mám reálnou šanci zkusit desítku zaběhnout pod 40 minut. Všechny testovací běhy ukazovali formu přesně někde na hraně vysněného času. Takže vím, že to bude bolet, žádná rezerva tam není. Tím spíš, že jsem se rozhodl jít z plného tréninku, protože chci mít ideálně vyladěno až o týden později na Českobrodskou pečeť. Plán je tedy jasný, začít v tempu 4 min. na kilák, držet to a vydržet to.

První kiláky ubíhají velmi pohodlně. To je pro mě nové. V tomhle tempu jsem se zatím nikdy necítil takhle dobře. Někdy kolem otočky se vracím do reálu a je mi jasné, že ani tenhle závod si neužiju. Zhruba v té samé době mě předbíhají vodiči na 40 minut, takže se jich prostě chytnu a ono to nějak půjde. No šlo to tak nějak až pod tu vesnici, kde hrajou čuprový songy. Hudba při závodě mě většinou nakopne, ale jako Dancing Queen jsem se v tu chvíli opravdu necítil.

Poslední dva kilometry už moc ani nevím co se dělo, vůbec jsem nemohl dýchat a nebylo kde brát. Navíc jsem věděl, že musím zrychlit. Podle hodinek jsem sice držel tempo perfektně, ale reálné kilometry byly bohužel stále vzdálenější než ty, které mi vibrovaly na ruce. Naštěstí mě neskutečně pomohli vodiči, kteří mě poslední kilometr neustále hecovali a nenechali mě zpomalit. Nakonec se mi ještě povedlo zrychlit a těch pár sekund nahnat. Ale bylo to strašně o fous – 39:57. Osobák jsem si posunul o minutu a půl a těším se, že si snad letos vylepším i nějaké další časy.

Markéta:

Do Peček se těšívám zejména pro to, že tam zúročím zimní dřinu a nakopnou mě do jarního tréninku. Letos byly zimní tréninky obzvlášť peprné, o to větší bylo zklamání, když jsem je nedokázala proměnit v úspěch.

Tři týdny před závodem mě skolila viróza, kterou jsem se snažila střídavě vyléčit a střídavě přechodit, až mě nakonec vyřadila z tréninku na celé dva týdny. A to se týden před závodem dohání docela těžko. Smířila jsem se s tím, že pod 45 to vzhledem k okolnostem nejspíš nebude, ale doufala jsem, že aspoň pokořím svůj loňský čas.

Večer před závodem jsem dobíhala tramvaj a zjistila, že se nemůžu skoro hnout. Neznámá tupá bolest v oblasti beder. Jasně, už je to tu zas. Záhadné bolesti a trapné úrazy v předvečer závodu. Jen málokdy mi zabrání v účasti. Většinou mě trápí ráno při rozklusu, a jakmile zazní startovní výstřel, už po nich nevzdechne ani pes. Tak jsem si před spaním bolavá záda/ledvinu/kdovíco, pořádně protáhla a těšila se, jak si to závodem pěkně vyléčím.

A nepovedlo se. Bedra jak ve Svěráku, nemohla jsem natáhnout krok, nevěděla, jak si ulevit. První půlku se mi to s větrem v zádech ještě jakž takž dařilo rvát někde kolem 4:30, ale požitek jsem z toho opravdu neměla a po obrátce přišlo teprve to správné peklíčko. V poryvech větru jsem snad chvílema couvala a říkala si, že týpek v železný košili má tentokrát bod. Ze svého zoufalství jsem se nedokázala vzchopit a za někoho zavěsit, až někde na 9. mě konečně doběhl dobrej větrolam. Chlapík, co měl jeden biceps jako já dvě stehna, byl to nejlepší, co mě v tomhle závodě potkalo. Kdyby se tam nezjevil, tak tam vlaju ještě dnes. Pak se konečně pole proměnilo v domy a v zatáčce fandila Verča s Emilkou a v tu chvíli jsem uvěřila, že to brzy skončí a vše se v dobré obrátí. A pak už to jen na kostkách děsně bolelo a ty záda pořád ve Svěráku a v poslední zatáčce zbytek RBZ a tak jsem to do cíle ještě trochu hecla a bylo to hotovo. S časem 46:45 to bylo o 20s hůř než loni. No tak příště, no!