A jedeme dál… Pražský maraton, City cross Run, Malá kunratická

Jelikož závody jsou naší přirozeností a neběháme jen pro dobrý pocit, i třetí říjnový víkend jsme do toho dupali co to šlo. Petr si střihnul tradiční maraton ve stromovce, který je snad nejstarší v čechách a od jistého času Memoriál Iva Domanského. Po závodu v Brně mu nebylo úplně hej, ale dal to se ctí a v osobáku. Lukáš zvažoval různé akce, nakonec zaplatil slušný peníz, aby si proběhl krásnou trať skrz celou Prahu z Malé strany do Bohnic City Cross Run. A také v neděli, se po pár týdnech léčení kotníku do dresu znovu oblékl Ondřej. Byl asi hezky odpočatý, protože krátkou, ale za to kopcovatou a rychlou trať, Malé kunratické odběhl na třetím místě.

A tady jsou jejich dojmy!

Pražský maraton – Memoriál Iva Domanského

Obvykle nad závodem přemýšlím už několik dní předtím. Ale tentokrát ne. Je pátek a počasí mi na náladě nepřidává, je hnusné sychravo. Na kratší závod v pohodě, ale bězet v tom maraton? No potěš. Teď už vím, že jsem sám. Nejdřív závod pustil kolega David a pak i Venda od nás. Vyhlídky nejsou ideální, protože jsem stejně jako minulý rok udělal tu chybu, že jsem se upsal na závod týden po Vokolo Príglu (rychlejších 14km). Navíc se mi zdá, že na mě něco leze, takže na poslední chvíli kupuju domů ještě citron a med. Usínám s myšlenkou, že se mi vlastně ani moc běžet nechce a uvidíme ráno.Vstávám, zbytky nachlazení jsou pryč, takže dávám svůj tradiční předzávodní mix – nějaká kaše, oříšky, med. Začínám se protahovat a pak balím nějakej jonťák, gely a něco proti křečím. Budu to vůbec potřebovat? Fakt netuším, ale vim, že se v závodě budu chytat čehokoliv a i placebo dobrý. Takže fajn, zabaleno a vyrážím. Do uší pouštim něco svižnější, co mě nakopne do závodní atmosféry. Ale stále nic. Do poslední chvíle dokonce přemýšlím, že bych si vzal do závodu hudbu, když už v tom budu uplně “sám”. Kašlu na to, hudbu nechám tréninkům, tady se potřebuju soustředit na trať a závod jako takovej. Převlíkám se a blíží se desátá hodina dopoledne, řádime se na startu. Tyhle menší závody jsou o tolik klidnější, lepší a vůbec tam chodí nenápadní lidé, do kterých byste na první pohled neřekli, že běhají maratony, ale druhý pohled vám už řekne, že i ten malý dědeček si vás dnes klidně namaže na chleba. Tak jo, už to nakopává, cejtim ten adrenalin, tep se zrychluje, poslední vteřiny do startu. “nic neuspěchej, nic neuspěchej, sakra říkám … dneska v klidu”. Prásk. Výstřel zazní a mě se v hlavě přehrává, jak to bylo minulej rok. Přepálený start a totální odpadnutí v poslední třetině. Tenhle rok doufám v lepší pocit a čas si maluju někde mezi 03:15:00 – 03:20:00. Snad to klapne. Minule to by bylo za 03:32:50.

Takže oukej, jedem tempo 4:40, první kilometry jsou fajn, držím se plánu, vše klape. Pak zničeho nic slyšim, jak mě povzbuzuje Petr a při tom mě fotí. Fajn, on nakonec někdo přišel. Povzbudí mě to. Někde na 16. km potkávám i Ondru s rodinkou a Martina. Později i Vendu s Markétou. Další podpora! Zatím se usmívám a beru to s humorem. Že by to klaplo? Chacha, tak to ani omylem. Někde na 27. km to příjde. Náraz, bolest, tempo jde dolů. Už zase? Do háje. Začínají mě bolet kolenní vazy, nejdřív levá noha, pak pravá. Mám chuť se na to vykašlat. Blbě se mi dejchá, tempo klesá, lidi mě předbíhaj. A už se neusmívám, ale držím v křeči. Má to 10 kol, takže Ondru a ostatní potkávám ještě několikrát. Povzbují, vidí na mě, že už to moc nedávám. Ondra přesně vystihuje situaci “uklidni to….jestli to přišlo, odpočiň si”. Fajn, tak trochu věřím, že když na chvíli zpomalím, že naberu síly. Jenže ani omylem, naopak tempo začíná divně kolísat a já už fakt vážně přemýšlím, že to pustím, ty kolena mě trápí. Zbývají poslední 2 kola a já je nechci zklamat, sakra, už jen 2 kola! Pak vidím Martina, jak je převlečenej do běžeckýho a přidává se ke mě. “poď rozběhnu to s tebou …”. To je šílený. “pudem těch 4:40?” ptá se. Vím, že teď už mám tempo nad 5:00. “to nedám, zkus 4:50”. Po těch 34 km mi to už příjde jako hrozně rychle, vůbec nemůžu. “poď Peťo, pořádne dýchej, zklidni to, nemysli na nic … jen na dech a sleduj mě, nic víc”. Už jsem totálně zaseknutej, nejde to, bolí to, ale zkouším zklidnit dech. Koukám do země, hlavu už nedokážu zvednout. Vidím jen Martinovu pravou patu, to je můj bod, jak v pravidelném rytmu dopadá na asfalt, zvedá se, dopadá, zvedá se, dopadá …. zvedá se. První kolo za náma, už ani nemůžu mluvit, prostě jen zkouším dýchat a koukat na tu patu. Martin mě celou dobu řídí jakoby věděl, že začínám oddechovat špatně. “dýchej v klidu … tak je to správně … podívej, kolik jsme jich už předběhli a to jen strojovým tempem … jsme jako metronom … nemysli na nic, jen na dech.”. Funguje to. Držím se, co to dá, bolí to, ale on mě vede dál. Už chci, aby to skončilo. Vím, že to nebude pod 03:20:00, ale to, že jsem posledních 8 km dokázal vůbec udržet to tempo mě dostalo na pěkných 03:21:15. Probíhám cílem. Všichni fandí, já si potřebuju pár kroků odstoupit, jsem totálně mimo. Připadám si hrozně, nejradši bych si lehnul nebo sednul, ale vím, že to nemůžu udělat, jinak mě chytnou křeče. Ruce do kolen. Dýchám. Vracím se k naší skupince, kde se objevuje i přítelkyně Radka a všichni mě gratulují. Mé velké díky patří Martinovi, který mě protáhl tím největším peklem.

A já si opět říkám, že příští rok to bude jinak. Budu víc trénovat, dám si maraton v jiný termín, abych si stihl odpočinout. Ale někde v koutku duše se zase vidím v podzimní Stromovce vedle dědy v trenkách na spaní, na 27. km, kde zase narazím do zdi a nakonec i u té slepičí polévky na lavičce, kde si říkám, jestli se vůbec dokážu postavit. Maraton bude vždycky tak trochu specifickej způsob, jak trpět.

57. Petr Štéc – čas: 3:21:15

City Cross Run

I přes typické podzimní počasí se na start City Cross Runu postavilo více než 1100 běžců. Start v prvním koridoru naznačoval rychlý spád od prvních metrů a počáteční táhlý kopec prověřil připravenost všech zúčastněných. Rychlý (možná až moc) úvod se mi během pár kilometrů podařil rozdýchat a pomalu jsem se blížil do druhé poloviny tratě, kterou velmi dobře znám. Výběh nahoru vinicí sv. Kláry a botanickou zahradou jsem zvládl ještě, řekl bych, důstojně, bohužel to ale nebyl poslední kopec a na mě čekal nepříjemný střet s kyslíkovým dluhem v dalším stoupání. Z posledních sil jsem se vyškrábal bohnickým údolím nahoru a doběhl do cíle. Čas 1:14:19 znamenal 62. místo v absolutním pořadí a já si nadělil zajímavý zážitek ke svému svátku.

62. Lukáš Janík – čas: 1:14:19

Malá Kunratická

Od 18 září, díky vleklým problémům s patou neběhám. Do závodu jsem šel absolutně s čistou hlavou, bez ambice na čas nebo umístění, chtěl jsem si jenom zkusit, jak na tom jsem. Od startu se na čele utvořila skupinka dvou běžců, já jsem zůstal ve druhé skupině, hledajíc tempo, ve kterém budu schopen závod odběhnout co nejlépe. S ohledem na to, že trať znám, jsem věděl, kde se rozhoduje o dobrém čase. Počkal jsem si na poslední kopec a nešel ho na krev, v kopci se mi za zády srovnal had soupeřů a na zlomu kopce jsem se do toho obul, celkem bez problému zrychlil, soupeře urval a na rovinaté pasáži vybudoval náskok, který si v seběhu pohlídal. Výsledek byl slušný čas 12:32 a trošku překvapivé třetí místo v rozběhu a kategorii.