Beskydská sedmička 2017

Začátek září neznamená nic jiného než horský ultramaraton v Beskydech. Letos již poosmé.

Lukáš
Bude to legrace říkal Jakub. Za dosavadních 7 ročníků bylo vždy hezké počasí říkal také. Tuším, že zmiňoval něco o krásných výhledech. Zhruba v tomto duchu jsem se nechal přesvědčit, abych se zúčastnil Beskydské sedmičky, neboli sedmi (osmi!!!) vrcholů Beskyd – 95 kilometrů s převýšením kolem 5500 metrů. Má představa pro rok 2017 byla zvládnout alespoň 3 stovky, přičemž K100 už za sebou mám. Nakonec jsem tedy souhlasil.

Ve čtvrtek odpoledne vyrážíme směr Frenštát pod Radhoštěm, kam po úmorně dlouhé cestě přijedeme chvíli po osmé. Dozvídáme se, že v místním kempu funguje letní kino, kam také vyrážíme. Příjemný pozdně letní večer, spíme v dodávce na parkovišti a zatím vše klape.

Probouzíme se ovšem do mrholení, které nic dobrého nevěstí, registrujeme se, jdeme na oběd a dáváme si dvacičku před samotným startem. Na vlak do Třince (dvouhodinová jízda na start..) již jdeme v pláštěnkách a doufáme, že se počasí trochu umoudří alespoň v průběhu večera. Vybíháme do páteční noci a já jsem zvědavý, co všechno mě v dalších dvaceti hodinách čeká.

Pod první kopec to bylo kolem 6 kilometrů rovinky, na zahřátí akorát. Poté již přichází opravdová šichta – první sjezdovka na Velký Javorový mě celkem překvapuje svou délkou a prudkostí, nicméně sil je stále dost. Seběh do Řeky zvládáme dobře a pomalu se pouštíme do Ropice. Naštěstí nechytáme špunt, jako závodníci za námi a vše utíká jak má.

Časovou bránu jako podmínku pro výšlap kopce Travný míjíme s dostatečnou rezervou a bez penalizace šlapeme vzhůru. Zde ale přichází první krize, která je větší než bych chtěl. Teprve třetí kopec, čtyři hodiny po startu s vědomím, že nejsem ani ve čtvrtině celkového času. Jsem zcela durch, stále prší, je mi zima a mám myšlenky na odstoupení. Kdyby teď padla krize i na Kubu, pojedeme domů s pěknou ostudou. To se naštěstí nestalo a my se dostáváme do Krásné, kde máme možnost se chvilku ohřát, což mi vlévá novou sílu do žil.

Šlapeme na Lysou horu a najednou jde vše lehce, předcházíme odhadem 20 dvojic jen cestou nahoru. Pod vrcholem mi Jakub básní o místních výhledech, které díky slušné mlze nevidíme, a já se nechci nahoře zdržovat ani na vteřinu. Cestou dolů chytáme slušný slejvák a probíháme téměř potoky vody dolů kolem dalších závodníků. Je již světlo, což mě vždy probudí a dodá sil. Jsme za půlkou, což je důležitá psychologická hranice. Od teď to již bude utíkat.

Nohy bolí, odřeniny pálí ale pokračujeme stále dobře. Jakub je až neuvěřitelně silný v kopcích a já vlaju za ním. Při sebězích dolů mám ale naštěstí trochu navrch já. Po šestém kopci jsme ani na chvíli neuvažovali o zkratce, která by nám odpustila další hluboký seběh a již jsme šlapali na sedmý kopec Radhošť. Síly máme, z kopce sbíháme a na poslední občerstvovačce kontrolujeme čas. Pod 19 hodin bychom se vejít mohli. Velký Javorník naštěstí není tak velký (v porovnání s ostatními sedmi kopci) a vidina cíle nás žene vpřed. Nehledě na bolest běžíme dolů a pomalu vbíháme do Frenštátu. Náročný závod dobíháme v čase 18:42 a jsme rádi, že to máme za sebou.

B7 jsem podcenil. Délka jednotlivých stoupání dokáže pěkně zamávat s hlavou, stehny a celkovou možností a ochotou pokračovat. Bylo to náročnější, než jsem si představoval a o to více si cením, že jsme to zvládli. Nejhorší možné podmínky, historicky největší úmrtnost (z více než 3 tisíc startujících jich v limitu došlou pouze 1500) a my si doběhli pro 96. místo z 225 týmů, které běželi stejnou trať jako my.

Kuba
Jsou závody, které vás prostě uchvátí a vy víte, že je vždy zařadíte i do závodního kalendáře pro další rok. Jedním z nich je Beskydská sedmička, kterou jsem šel před 5 lety jako naprostý hobík, který neměl tušení, co ho čeká. Po následující další 3 účasti (vyjma 2014) jsem se musel potýkat s řadou nepříjemností, a proto jsem si řekl, že pokud se mám na start v Třinci postavit znovu, musí se mnou jít někdo, o kom jsem přesvědčen, že je lepší jak já. Volba padla na Lukáše, protože jsme spolu pár podobných taškařic už absolvovali. Ani nevím, jak jsem ho loni přesvědčil, ale 1. ledna jsem udělal registraci a s vidinou dobrého času jsmě měli 3/4 roku na přípravu, která zahrnovala i červnovou K100. Plán byl zopakovat osobák pod 20hod, ale tajně jsem doufal o čase pod 18hod.

Pro letošek jsem už věděl, že pojedeme o den dřív a přespíme v jeho cool dodávce, abychom byli v den závodu odpočatí. Předpovědi se bohužel naplnily a mračna stahující se nejen nad Frenštát, ale nad celé Beskydy, nasvědčovaly tomu, že letošek bude jiný. Asi hodinu před odjezdem vlaků se rozpršelo tak, že nechybělo tolik, abychom zůstali v dodávce a na vše se vykašlali. Chuť závodit ale vyhrála. Zbytek už je pro mě jakási rutina – 2hod ve vlaku, přesun na náměstí, poslední soustředění, požehnání od faráře Adriana Wykreta…a pak už start za zvuků znělky Pevnosti Boyard.

Pod Velký Javorový je to víceméně rovinka a my už šlapeme na sjezdovku, kde se na vrchol dostatečně zahřátí dostáváme při hraní cover verze “Černí andělé” v podání (asi) místní kapely. Na nic se nečeká, běžíme do Řeky a já seběh několikrát neustojím a ustelu si v zablácených svazích. To mi moc na sebevědomí nedodává a já se paradoxně těším na další výstup, protože se cítím silný (srpnové tréninky mě v tom utvrzovaly). Základem výšlapu na Ropici je se vyhnout zácpě, která tam často vznika (zpětně se dozvídáme, že tam dost lidí čekalo), to se nám daří a my máme za sebou druhý kopec, kdy mi jde seběh o poznání lépe.

Travný mám v paměti uložený jako nejméně oblíbený – asi je to tím, že je táhlý a jde se v kritickou noční dobu, kdy se ozývají první krize, která postihla i Lukyho. Odmítám jakékoliv černé myšlenky a s větou “Drž hubu a šlapej…” Lukáše odbývám a my jsme nahoře. Sbíháme do Krásné, kde zjišťuju, že jsou 4hod ráno a můj plán být v 5:00 na Lysé padá, tak rychle se tam s přestávkou nemůžeme dostat. Vrtá mi hlavou, kde jsme tak mohli ztratit, když pocitově jdeme více než dobře. Nezbývá než přidat v druhé půlce.

Cestou na Lysou Lukáš nachází něčí rukavice a jejich návrat majiteli bereme jako hru – nasazujeme forsáž a každého docvaknutého závodníka vítáme otázkou, zda nejsou rukavice jeho. Majitel se nenašel, ale my víme, že i se seběhem jsme mohli dát min. 30 týmů (včetně kategorie SHORT, která nemusela na vrchol Ropice a Travný). Ostravice, půlka závodu, psychická vzpruha a navíc první polévka. Trošku se rozsedíme, ale jakékoliv další zdržení v podobě ohřátí v budově odmítám a již valíme dále na Smrk, po jehož dobytí nás čeká nejdelší seběh na trase, krásných 9km do Čeladné. Tam dáváme čaj, párky a hurá na čtvrtou nejvyšší horu Beskyd – Čertův mlýn. Nekonečné stoupání nás dost deptá, ale sil máme dost. Rubeme a předbíháme další týmy.

Přes Tanečnici je to už jen kousek na Pustevny, kde je další polévka, Kofola a chleby se škvarkovou pomazánkou a salámem – nic lepšího prostě není! Po doplnění sil zvládáme vcelku rychle seběh do Ráztoky a pak už nás čeká poslední plnohodnotný vrchol – Radhošť – je však zahalen v mlze, tak není důvod se zdržovat a pádíme na Pindulu, kde se opakuje podobná skladba občerstvení jako na Pustevnách a my víme, že čas pod 19hod klapne. Bez zbytečných průtahů se dostáváme na Javorník a od cíle ve Frenu nás dělí jen 7km. Luky to valí neskutečným tempem a já se musím hodně snažit, aby na mě nemusel čekat. Už vidíme město, první baráky, poslední šipky určující směr náměstí, kam dobíháme unavení, ale s úsměvem a za potlesku místních si vychutnáváme ten pocit, kvůli kterému tohle všechno děláme. Pípáme čipem v čase 18:42, zodpovíme pár dotazů moderátorovi a naposledy vystoupáme na pomyslný vrchol K2, kde na každém schodu je zopakováno všech 22 checkpointů. Vítá nás kamarádka Kristýna, která dorazila z Brna, upekla nám skvělou bábovku a z placatice s nápisem “První pomoc” nám nalévá panáka Tuzemáka.

I přes nový osobák (o 77min lepší), navíc v těhle podmínkách, jsem přesvědčen, že jsem v Beskydách neřekl poslední slovo a čas jde stlačit podstatně níže. Ví to i Lukáš, který na trati říkal, že už se mnou do toho nejde, ale po závodě nakonec usoudil, že se unáhlil a kdo ví, třeba se za rok postavíme na start znovu. Jako bonus beru to, že se s každým rokem zlepšuju, nohy mě bolí méně a celkově mi závod nepřijde tak “hrozný” jako první 2 ročníky…