Hala Sabzo – 3 km
Protože nejsme žádný buďfiťácí a běháme proto abychom závodili, pokračovali jsme z Peček trochu zbrzděnou setrvačností do haly ve stromovce, na úvodní závod série Sabzo. Na výběr byl jeden nebo tři kilometry. Všichni jsme zvolili tři, protože jsme si mysleli, že to bude jednoduší (je to stejně těžký jako jeden, ale krát tři).
Vašek:
Po Pečkách jsem byl docela vymletej, ale nechal jsem se překecat Lukášem, kterej musí běhat hodně závodů, aby mu něco jednou za čas vyšlo:) Trenér mi napsal do plánu 9:50 s otazníkem. Já si ho vyložil tak, že bych to měl běžet asi rychleji. Byli jsme všichni, až na Markétu, v prvním rozběhu. Ani jednomu z nás nepřečetl startér správně jméno (u mě se neni co divit), takže jsme se se vší parádou uvedli. První rozběh byl podle názvu hodně nabušenej. Rozběhl jsem to za 39 na kolo, což odpovídalo 9:50 v cíli. Kupodivu jsem to držel a podobně běželo chvíli i čelo. Říkal jsem si dobrý, jen to udržet. Čelo ale vědělo, proč začalo zvolna. Od desátého kola jsem přestával mít periferní vidění a kolem mě se to dost začalo přelívat. Martin už hlásil časy se čtyřkou na začátku, ale držel jsem to těsně nad. Při náběhu do posledních dvou kol, jsem nechal plíce u startéra, že si je tam pak vyzvednu. Tma před očima a pád do cíle. Nebylo to ani pod 10. Projevila se nejspíš únava a teplo haly na které nejsem zvyklý, když jsem běhal celou zimu v -10. Příště to buď nepůjdu nebo to bude stejný.
Petr:
Markéta:
Ve středu po protrápené Pečecké desítce jsem se rozhodla, že další troška trápení už mě nezabije, a dorazila za klukama do haly ve Stromovce. Čas z Peček naznačoval, že 3 kilometry mi zaberou něco lehce přes 13 minut, čímž jsem se nechala zařadit až do 4. rozběhu. To byl trošku opruz, protože už jsem se začínala těšit na večeři a Venda, Lukáš i Petr, to samozřejmě měli za sebou hned v první vlně, a jejich zjevné utrpení, chrchlání a brblání ve mně utvrdilo myšlenku, že je to fakt pěknej hnus.
Na startu na mě vyšlo místo u venkovní hrany klopeného oválu. Chvíli po výstřelu mě napadlo, že bych se asi měla pomalu zařadit do první dráhy, a tak kouknu kolem a nahoře na klopence se mnou nikde nikdo, všichni pěkně seřazení dole u středu. To mě docela pobavilo a rychle jsem se tam zašoupla taky.
První kolo jsem rozběhla docela svižně, Venda na mě volal, že to jdu moc rychle, tak jsem si zvolnila a šla pohodičku. Kluci báječně fandili a po každým kole mě ujišťovali, že dobrý! Utíkalo mi to překvapivě rychle a běželo se mi na tom tartanu jako v bačkůrkách. Někde v půlce mě předběhli dva chlapíci a kluci začali volat “Drž se jich!”, tak jsem se jich držela, a posledních pár kol už jsem vnímala jen černou mašli na bílém triku chlápka před sebou, a pak už zvonili poslední kolo, a tak bylo jistý, že to bude brzy za mnou, no a to už nebylo co ztratit, trošku jsem to ještě zmáčkla a chlapíka nakonec zařízla, byl to holt moc velkej gentleman.
Časem 12:54 jsem si trošku spravila chuť po Pečkách a byla jsem dokonce 4. v ženách. No a pak jsme konečně mohli jít na véču a na pivo.
Lukáš:
3000 metrů pekla na oválu, ze kterého mám pocit, že v zatáčce vyletím? No jasně, jdu do toho! Doufal jsem, že loňský čas 10:52 padne, ale lehké jsem to nečekal. Ještě v živé paměti mám neschopnost zapamatovat si počet odběhnutých kol déle než pár vteřin a pocit, že každý krok je ten poslední před těžkým pádem.
S Petrem a mým kamarádem Radkem se dostáváme na chvost prvního nejrychlejšího rozběhu a startujeme. Naší tříčlennou skupinku vedu já a všichni nám mizí v dáli. Sestava je tedy daleko silnější než před rokem, kdy byl celý závod velmi kontaktní. Kroužíme kola, jdeme hranu. Nevím kolik toho vydržím, ale zatím do toho šlapu. Každé kolo odmáčknu hodinky, takže protentokrát přehled neztrácím.
Deset kol za mnou a já už čekám nástup Petra. Celou dobu jde hned za mnou a já vím, že bude chtít útočit. Poslední kilometr jsem výrazně zpomalil a na rovince předposledního kola nás předbíhá Radek, který mi s naprostou lehkostí utíká o pár metrů a nechává mě v údivu – toho jsem tam nečekal. Posledních sto metrů natahuji krok a finišuji, co to dá – Petra před sebe nepouštím a probíháme v rozmezí pár metrů od sebe. Padám na zem, plíce pálí a hodinky ukazují 10:42. Spokojenost vlastně tak napůl, osobák sice padl, ale tajně jsem doufal v čas blíže k 10:30.
