Krakonošova stovka 2016

Již tradiční stovka, letos dokonce jubilejní 50., v reportu hned 4 běžců…

Trasa K100

Lukáš
Po dvou dokončených Pražských stovkách jsem dostal chuť si zaběhnout něco méně bestiálního, kratšího, nižšího a v teple. Krkonoše, má srdcová záležitost, nabízejí skvělou příležitost v podobě Krakonošovy stovky.

V pátek po práci skáču do auta, nabírám kluky a jedeme směr Vrchlabí. Dorážíme akorát včas, abychom stihli registraci, převlékli se a postavili na start v první vlně. Radek, kamarád z P100, nasazuje zběsilé tempo a já hned vím, že ho nehodláme s Petrem akceptovat a jdeme to své. Ukrajujeme první výškové metry a dostáváme se do provozní teploty. Kilometry utíkají celkem rychle a my se najednou ocitáme v Harrachově.

Cesta ovšem pokračuje nekonečným mírným stoupáním, nevhodným pro běh a příliš pomalým pro chůzi, prostě takový kočkopes. Čas se mi zastavil a já mám pocit, že chodím na místě. První krize takto brzy mi bere vítr z plachet. Před vrcholem kopce svačím a cítím přísun energie, která mi pomáhá se opět trochu rozeběhnout. Mrholení střídá mlha, kopec střídá seběh a my se blížíme ve slušném čase do půlky. Podivná polévka trochu zahřeje a já se dostávám do lepší nálady. Pokračujeme dál na polské bažiny, které nás po rozbřesku pěkně trápí, nicméně mi to krásné výhledy vynahrazují. Krásná cesta končí v domku Mysliwski, odkud se chystáme zdolat Sněžku. Pohled na slunečné kopce mě přesvědčuje, že je čas sundat drtiče mrazu a pokračovat jen v trenkách, přece ty nohy v pohodě zahřeju… Jaký omyl! I při jasném letním počasí dokáže být nejvyšší česká hora pěkně studená, zejména ve čtvrt na sedm ráno. Cestou nahoru se musím přidržovat řetězů, cvakáme kontrolu a rychle mizíme v závětří.

Dalších dvacet kilometrů je velmi bolavých a unavených, začínám usínat za chůze. Dost hotoví se dostáváme do Pece, kde najdeme bezradného Radka s rohlíkem a kolou. Je to bojovník se silným závěrem a tak tuším, že to ještě zlomí. Na vrcholu posledního ohromného stoupání to kluci rozbíhají a já se sotva držím. Rozcestník ukazuje 11 kilometrů do cíle a ve mně se probouzí bojovnost a vidina guláše a piva. Zatínám zuby a jdeme do toho, všichni máme náladu se pořádně vyždímat. Seběhy letíme dolů co to dá, předbíháme další kluky a blížíme se zpět do Vrchlabí. Takový finiš jsem nečekal a dělené 104. místo v čase 15:07 je paráda.

Petr
Můj první ultramaraton, nebo dálkový pochod, abych byl přesný, to je pro mě Krakonošova stovka. U nás už tradiční akce, která tento rok slavila 50. výročí. Krkonoše (a Krakonoše) mám hrozně rád, takže když jsem si vybíral, kde poprvé zkusím nějaký delší závod, nemusel jsem dlouho přemýšlet. Nechtěl jsem do něčeho takového jít sám a tak jsem nadhodil, jestli by se nepřidal náš zkušený pražský stovkař Lukáš, který by mně ukázal, jak to chodí. Slovo dalo slovo a 17. června jsme kolem osmé večer postávali na startu ve Vrchlabí.

Potkáváme Lukášova kamaráda Radka, který má zase svého parťáka. Přemýšlíme, že se zkusíme připojit, ale mají větší ambice a my se raději držíme při zemi. Kdoví, třeba se potkáme někde cestou. První kilometry utíkají hrozně rychle, i když je poměrně vlhko a mám strach, že chytíme déšť. To na 100km závodě ze začátku úplně nechceš. Naštěstí to drží, ale za odměnu se brzy brodíme mlhou. Chvílema vidíme jen bílé kužely našich čelovek a hlídáme turistické značky, abychom někde nekufrovali. Jde to dobře, trefujeme záchytné body a občerstvovačky, občas někoho potkáme, zpravidla spíš když nás předbíhá, ale nenechávám se strhnout a dávám na Lukáše – nikam nehnat, celý závod a vlastně to nejtěžší máme teprve před sebou. Když zastavíme, ať už kvůli kontrole trasy nebo občerstvení, je pěkná zima. Takže se nezdržujem a jede se dál.

Najednou jsme na Harrachově. Hrozně rychle mi to celé utíká, dokonce jsme celkem nahnali čas na poměrně dlouhém asfaltovém seběhu, kde nám určovala tempo slečna s copánky a růžovými podkolenkami (snad tam opravdu byla, na halucinace je ještě brzo). Třetina pryč a mě je dobře, žádné bolesti, pravidelně jím, geluju, piju, prostě, jak by řekl Lukáš: “piánko”.

Za Harrachovem přichází první krize, čeká nás dlouhé pozvolné stoupání po asfaltu a Lukáš je podezřele potichu. Chtěl bych to aspoň trošku rozběhnout, ale nesem to spolu, takže jen jdu, hlavně se pohybovat dopředu. Láme se půlnoc, takže tělo by šlo pomalu spát a my ho musíme nahodit do režimu “dnes ne”. Loupeme kofeinové tablety, které zabírají, a hlavně jdeme pryč z monotónního asfaltu, Lukáš se probere a pokračujem. Odtud to jde celkem krásně, i když pomalu, protože se jde celou dobu do kopečka. Mlha na chvíli zmizela, aby se s přibývajícími výškovými metry opět vykoukla.

Najednou jsme na Lužické boudě – polovina trati. Oba se cejtíme dobře, dáváme polévku, i když si nejsme jistý, co to s náma udělá. Je kolem půl čtvrté ráno a my vyrážíme do noci. Jsem hrozně namotivovanej se do toho pustit, ale čeká nás pro mě asi nejhorší úsek “v létě by to mohla být krásná lesní stezka”, který je úplně plný bláta, mokrých kořenů, kamenů a promáčené trávy, která skrývá další kaluže. Je to peklo, jdeme to hrozně dlouho, nalil jsem si vodu do bot snad dvacetkrát, i když se tomu snažím vyhýbat. Potkáváme závodníka, který má evidentně vyvrknutý kotník, jak se o provizorní holi belhá zpět. “Dobrý?” prohodíme a zpátky se nám ozve nějaké zamumlání, které si vyložíme jako souhlas. Pomalu přichází východ slunce, který jakoby přinášel předzvěst něčeho krásného a já prošlapávám další kaluž. To mě z romantiky dostává trošku na zem a já už chci konec tohohle polského úseku. Vůbec to neutíká, pocitově i časově vím, že jsme dost zpomalili, ale prostě to lépe nejde. Nevadí, už počítáme kilometry na Sněžku. To už je slunce i kolem nás a čeká nás jedny z nejhezčích pohledů osvětlených hor. Tak přesně pro takové zážitky to má celé smysl. Občerstvujeme se a Lukáš hrdinsky sundává elasťáky. To ještě netušíme, jak bude nahoře na Sněžce foukat. Vím, že mu musí být sakra kosa, ale vtipkujeme, protože nás to celé ráno pěkně nabudilo. To už se pomalu suneme ze Sněžky – 65. kilometr.

Na občerstvovačku na Pomezní boudě dorážíme relativně v pohodě, ale opře se do nás s plnou silou slunce, my sedíme na lavici a vlastně si oba říkáme “tady by to klidně mohlo skončit”. Moc se nám nechce, ale zkoušíme jít. Přichází první větší krize pro oba. Na Lukáše jde únava a mě začíná pěkně bolet šlacha nebo úpon nad nártem. Nejhorší je to při sebězích, kde bychom potřebovali nahnat čas. Loupu tam ibalgin. Bolest trošku ustoupí, ale je tam stále. Hrozně se vlečeme, neutíká to, chvílema je takový divný ticho. Předbíhá nás pár lidí. Už se nemůžu dočkat poslední kontroly v Peci, kde už je to jen kopec nahoru a pak už “kousek” do cíle. A hele Radek! Opět potkáváme kamaráda, o kterém jsme si bláhově mysleli, že už je dávno v cíli. “Jsem úplně prošitej … chvíli jsem spal tady na zastávce,” prohazuje, zatímco co do sebe láduje rohlík. Rezignovaně mávne rukou, že odpadl už na 30. km, kde nechal jít svého sparinga dál. Sakra, to je 50 km úplně osamotě. Berem ho do naší smečky, trošku se hecujem. Zná trasu, takže nám maluje, co nás čeká. Dupem kopec, pak se to zlomí. Vidím přede sebou ostatní běžce a najednou cítím, jak přichází chuť si trošku zazávodit. Lukáš i Radek přijímají výzvu a společně jdeme kousat. Sbíháme i ne úplně lehké trailové úseky, drtíme to a předbíháme postupně několik lidí. Po chvíli zapne i Lukáš a jdeme si pro ně.

Bolest a únava jsou pryč. Čeká nás asi 14km do cíle. Ždímáme zbytky sil a běh do cíle už je pro mě euforie. Skoro mi příjde jako bych běžel závod v závodě. Ten konec byl hodně silnej chlapi! Čas 15:07 a 105. místo. Jdu si pro guláš a Krakonoše, který je pro mě božskou manou. Tak takhle chutná “stovka”.

Trasa K55

Kuba
Někdy v lednu, tedy docela chvíli po P100, přišel Lukáš s tím, že bychom si mohli střihnout další stovku, tentokrát v Krkonoších. Celou se mi ji ale jít nechtělo, tak jsem se domluvil se švagrem Honzou, že se přihlásíme na zhruba poloviční trasu K55 a pojmeme to jako přípravu na B7. Dle profilu jsem si říkal, že by to mohlo být i běhatelné.

Honza přijíždí v pátek odpoledne z Teplic do Prahy a míříme na Prosek, kde máme s Lukášem a Petrem sraz, odkud lehce po páté valíme do Vrchlabí. Cesta utíká dobře, slunečné počasí střídají mraky jako z Mordoru a nikomu se do toho nechce – my nestovkaři naštěstí startujeme až ráno, říkáme si. Po prezentaci se jdou kluci převlíct a my ubytovat do místní tělocvičny. Vyprovodíme je na start, který není hromadný, ale postupný kdykoliv od 20:00, přičemž ten oficiální je naplánován na devátou večerní. Kluci mizí ve večerním městě a my se jdeme najíst – výběr moc veliký není, tak do sebe nasoukáme kuřecí panini a jdeme do tělocvičny, kde se připravujeme na ráno. Řešíme oblečení, co za jídlo s sebou a kolem desáté uleháme do spacáku a snažíme se co nejvíce prospat – budíček jsme si dali na 5:30.

Poměrně dobře jsem se vyspal, převlíknutí, standardní návštěva záchodů, snídaně a jdeme na start, kde potkáváme Radka Brunnera, který startoval na 100km trati. To už je sakra v cíli? Vypadá svěže, musel zlomit traťový rekord. Až odpoledne se dovídáme, že nebyl první, ale kvůli kufrování “až” druhý. Povinné foto na FB, zapnout hodinky a jde se na to!

Hodně závodníků volí chodecké tempo, snažíme se s Honzou protlačit dopředu. Od začátku se jde hned do kopce a chvílema docela ostře, skupina se trhá a my jsme odhadem kolem 20. místa. Jdeme dobře, do kopce se zbytečně neunavujeme a najednou jsme na prvním checkpointu – na Žalém. Soukáme do sebe teplý čaj a valíme to z kopce lesem. Jde to parádně a kilometry utíkají. Prohodíme vždy pár slov s dalšími borci a držíme tempo, nemusíme stavět. A po necelých dvou hodinách jsme ve Špindlu – na občerstvovačce chleba se sádlem, ionťák a jde se dál. Někde za Dívčí lávkou přichází rozcestí a není úplně jasné, kudy se vydat. Chvíli tápeme a nějaký chlápek v civilu na nás volá, že máme jít doleva, že už to běžel třikrát. Nějak tomu nechceme věřit, ale zkoušíme to. Po asi 200 m potkáváme kluka, který taky tápe. Vytahujeme mobil a zjišťujeme, že jsme měli jít doprava. Vracíme se a tento moment jakoby Honzu odrovnal a jeho nálada se náhle mění. No nic, šlapeme dál. Jsme už na polské straně, kde je hodně bláta, kamení a dost technických pasáží. Vše překonáváme a jsme už v Domku Mysliwski, kde se lehce občerstvíme a po žulové cestě míříme na Sněžku, kterou už v dáli vidíme. Přibývá hodně turistů a i větru, na bundu to ale stále není. Jsme nahoře, cvakáme kleštičkama a zase dolů. Nikdy by mě nenapadlo, že se na nejvyšší horu ČR podívám až ve třiceti a navíc z polské strany. Kupujeme Colu a míříme si to k Labské boudě, už by to mělo být převážně jen z kopce.

Směrem na Výrovku potkáváme skupinu postarších párů (kolem 60 – 65 let) a jeden chlápek na mě: “Ten dres znám z Facebooku!”. Potěšeni tímhle momentem valíme dál a snažíme se o konstantní tempo. Cesta už utíká překvapivě dobře a jsme na poslední kontrole ve Strážném a čeká nás poslední úsek do cíle. Ten přichází brzo a před cílem nás fotí ještě bratránek Marek, který kvůli noze nedokončil 100, a dále Petra, který si s námi plácne, a jsme v cíli.

Po všech útrapách mě překvapuje, že jsme na 42. a 43. místě z 212, kteří dokončili. Čas 8:11 je za očekáváním, ale aspoň je co zlepšovat za rok, kdy se na start určitě postavím. Jsem rád, že počáteční dilema, zda s holema nebo bez, jsem vyřešil správně a to tak, že bez nich to šlo skvěle a hodily by se jen na pár úsecích. Trošku mě zklamalo až moc asfaltu, vyvážila to ale ta krkonošská panaromata!

Honza
Tenhle závod měl pro mě několik poprvé. První trasa nad 30 km, první horský závod, první výstup na Sněžku a první závod s parťákem.

Do závodu jsme s parťákem Jakubem odstartovali z Vrchlabí v duševní i fyzické pohodě a plánem projít trasu v čase okolo 7 hodin. Nasadili jsme relativně příjemné tempo, které se nám dařilo držet až do 20. kilometru. Zde se nám díky nepřehlednému značení turistických tras podařilo lehce zabloudit. Od tohoto místa si začala vybírat svou daň všechna dříve uvedená poprvé. Ten malinký kufr mě dost psychicky rozhodil, další krize (křeče do nohou a dva drobné pády) na mě přišla na cestě někde na půli cesty mezi Špindlerovou boudou a rozcestím Pielgrzymami. Od té doby to bylo čisté utrpení, u lawiniska Bialy jar se ještě přidal velký puchýř na chodidle. Nekonečný výstup na Sněžku a pak už v podstatě jen z kopce dolů do Vrchlabí. Tam jsme se s Jakubem dostali po 8 hodinách a 11 minutách, což stačilo 42. a 43. místo z cca 240 startujících.

Závod si u mě vybral nováčkovskou daň a hezky jsem si ho protrpěl. Jediné pozitivní poprvé byl běh s parťákem Jakubem, který mě doslova dotlačil do cíle. Závod byl společnou zkouškou před zářijovou B7 a ukázal, že si musím ještě máknout, abych nebyl závažím na Jakubových nohách.

Jinak děkuji klukům (Jakubovi, Petrovi a Lukášovi) z RBZ Praha za pohodově strávený víkend. Moc jsem si to užil.

Výsledky:
http://www.k100.ddmvrchlabi.cz/cz/vysledky

Fotky z K100: