Krakonošova stovka 2017

Trasa K100

Lukáš
K100 je krásný závod na který jsem se opravdu těšil. Věděl jsem, že ve výsledku z loňska máme velké rezervy a tak byl úkol jasný: vyvarovat se krizím, nezdržovat se na občerstvovačkách a pořádně do toho dupat. Před startem se na obloze honí černé mračno a já přemýšlel, co nás asi tak v noci čeká. Teplota by mohla být vyšší, ale to bohužel neovlivním.

Výstup na Žalý dost zahřál a prvních pár kapek deště bylo ve finále příjemných. Poprvé to rozbíháme a vydáváme se vstříc Horním Mísečkám. Dobíháme již za tmy a pauzu využíváme k přípravě na noc – obléct bundy, vyndat čelovky a přelepit první odřeniny od bot. Za Mísečkami začíná pořádné stoupání, kde nás stihla pěkná průtrž mračen. Rezignovaně šlapeme vzhůru a už si ani neděláme iluze, že bychom mohli něco zachránit suché. Od Dvoraček dále nás čeká téměř desetikilometrový seběh až do Harrachova, kde doplníme vodu a já rychle spolknu polévku (do následující pasáže se bude energie hodit).

Loňská cesta z Harrachova přes Krakonošovu snídani, Svinské kameny až na Sněžné jámy byla plná strastí – 13 kilometrů stále do kopce, který při naší výkonosti není zcela běhatelný. Letos se problémy se žaludkem naštěstí neopakovaly a celkově projdeme tuto část dobře. Dostali jsme se ale do nadmořské výšky, kde začíná pořádná vichřice a nás to málem shazuje z cesty kolem Sněžných jam. Nezdržujeme se a pospícháme do tepla Lužické boudy v polovině závodu.

Z Lužické boudy následuje náročný úsek (nicméně jeden z nejzajímavějších) přes „polské bažiny“. Technický terén dává nohám pěkně zabrat, ale svítání přineslo i lepší náladu. Vypínáme čelovky a dostáváme se do krásné oblasti kolem Domku Mysliwski na 60. km. Z minulého ročníku si z této pauzy pamatuji vynikající sušenky, které na nás čekaly i letos – lepší ráno jsem si nemohl přát. Oběhneme jezero Malý Staw (kde samosebou pořídíme nějaké ty pózy) a zahajujeme nekonečný výšlap vzhůru ke Sněžce.

Závěrečná pasáž na Sněžku od Slezského domu byla vyčerpávající a sahám si na dno. Vítr dosahující v nárazech údajně až k 140 km/h nebyl kamarád a cestu velmi znepříjemnil. Není se tak čemu divit mému faux pas v podobě hledání kleští u Poštovny (loni tam byly!) místo toho, abych zkusil vzít za kliku. Všichni jsme toho měli plné kecky a občerstvení jsme vynechali – chtěli z té hory co nejdříve dolů. Cesta na Jelenku vzhledem k terénu dost bolela, ale nějak jsme se dopotáceli až na Pomezky, kde nás zachránil chleba s marmeládou.

Do cíle nás dělilo kolem 27 km rychlé trasy, většina z kopce po asfaltu. Kilometry utíkaly a já se již viděl v cíli. Předbíháme kluka, co si „nachcal na Sněžce do ksichtu “ a pomalu vbíháme do Vrchlabí. Pocitově jsme běželi daleko lépe než loni, bohužel se to ale neprojevilo ve výsledku. 15:20 minut znamená zhoršení, minimálně část z toho ale dávám za vinu letošním podmínkám. Tak zase za rok?

Petr Š.
Zase o rok moudřejší, krásnější, lepší. Ne, to bych kecal. Ale na Krakonošovu 100 přicházím bohatší o zkušenosti z minulého roku. Tentokrát se na celou stovku chystáme ve 3 vlčácích a na variantu 55 se nám celkem překvapivě podařilo nalákat i dalšího Petra. Takže krásná účast. Do delší trati se pouštíme s Lukášem a Kubou, takže si říkám, že to bude pěkně utíkat a vlastně to bude spíš takovej pokec spojenej s pivkem na konci.

Do Vrchlabí přijíždím po vlastní ose poměrně na poslední chvíli, takže se převlíkám, registruju a co jsem si nevzal, to už prostě nemám. Pár minut po osmé se už řadíme na start – všichni v dobré náladě. Akorát ty mraky trošku straší, ale třeba se to rozfouká, říkám si. Na Žalý je to taková klasika, prostě kopeček na zahřátí, trošku sranda, pár přemotivovaných borců, co běží, pár podivínů v páskáčích a sem tam nějaký starší ročník, který budí respekt. Na Harrachov to zas pěkně frčí, akorát začne celkem otravně pršet, volíme nevytahovat pláštenky, což se nakonec aspoň pro mě ukáže jako rozporuplné rozhodnutí – takže durch mokrej. Na občerstvovačce dávám chleba se sádlem cibulí a další s marmeládou, když je tam to místečko. Z Harrachova je zas ta táhlá asfaltka, tenhle rok bez krize, ale ten kopec nemá konce. Počasí moc nepřeje a je celkem zima, což graduje v asi nejhorším místě trati – Svinské kameny/Sněžné jámy. Zvedá se vítr, kameny kloužou a do toho začne tak nějak divně mrholit až skoro sněžit. Napadá mě slovo blizzard. Hlavně to strašně mrzne, mě tuhne obličej, necítím ruce, i když je mám přetažený bundou. Některé poryvy větru se mnou hážou, musim se hrozně soustředit na každý krok. Úplně zapomenu, že jsem vlastně unavenej, jen už chci být pryč z toho místa. Snad neumřem! Skoro nevěřím, že se dostaneme na Lužickou boudu, kde je velká občerstovačka a taková polovina trati. Ufff, jak držím v ruce rohlík a láduju se gulášovkou, koukám, že mám nateklé prsty na obou rukách. Prostě byla kosa. Trošku se tomu zasměju, i když to moc vtipný není. Vzpomínám na rukavice, které zůstaly v Trutnově. Hlavně vím, že až pudeme ven, ten skok z tepla do zimy bude ukrutnej. Klepu se, ale jdeme, vím, že za pár minut to bude dobrý. Mám trošku strach, co nás čeká v polských “bažinách”, kde je plno kořenů, kluzkých kamenů a všeobecně si člověk několikrát šlápne celou nohou do vody. Nakonec to bylo asi jen třikrát – za mě slušnej výsledek. Ale to už pomalu vykukuje Slunce. Takový ten okamžik, na který čekáme a který nabíjí. Už se psychicky připravujeme na Sněžku. Mě začíná bolet chodidlo pravé nohy – asi puchejř, ale zatím se to dá. Tentokrát trasa vede klasicky narozdíl od minulého roku, kdy byla odkloněná kvůli hnízdění Sokola. A musím říct, že přišel jeden z nejhezčích okamžiků – horské jezero u Strechy Akademicky. Je to hodně silný a hlavně pozitivní moment celého závodu. Fakt si to užíváme, ale není čas ztrácet čas, takže se suneme nahoru. Zvedá se mlha a šílenej vítr, který měl mít místama údajně až 140km/hod. Je to teda pěkně na morál ta Sněžka. Dupem pěkně! To už se zapisujem na Poště, nezdržujem a jede se dál. Teď už na Pomezky, kam teda vede “pěkně” vyštětovaná cesta, na kterou už stehna skoro nestačí. Tentokrát neleníme a dál se držíme plánu občerstovačky zkracovat na minimum. Noha mě občas bolí, občas ne, zatím ale nic, co by nějak zpomalovalo postup. Po Pomezkách je plno běhatelných pasáží, takže šance nahnat čas, což se nám docela daří, i když před Pecí si s náma zas hraje hlava a otravná cesta podél silnice na náladě nepřidává. To už nás čeká poslední větší stoupání, který teda pěkně dává, ale s každým krokem se přibližujem vrcholu, odkud už je to rychlovka do cíle. Chceme to jít zase jako minule, ale tentokrát se nám nedaří chytnout společné tempo. Místama už toho máme všichni plnej kyblík. Lukáš chytá druhej dech, já jsem tak na půl, Kuba trošku vypnutej. Ale držíme pohromadě jako správná smečka. Musím říct, že poslední 4 kilometry se mi vlečou naprosto šíleně. Trošku nás vytrhne borec, co prolamuje ledy s historkou, jak si na Sněžce namočil do obličeje z toho větru. Eh, cože? Eufórie, které jsem byl minulý rok plnej, se nějak úplně nedostavuje. Je mi zima, chci pivo. Ale dali jsme to. Trošku se bojím sundat boty a ponožky, což se ukáže jako oprávněný. Na pravý noze mě čeká celkem nepříjemný překvapení. Ale to už asi tak nějak patří k těm delším závodům. Člověk si odnese silný zážitky a je jedno, jestli jsou pozitivní nebo negativní. Nemůžu se rozhodnout, jak je tomu tento rok. Čas 15 hodin a 20 minut. Umístění je lepší než loni, i přes horší čas, takže jsme zaběhli lepší závod, jen nám příroda přichystala o něco víc zábavy. Tak zas za rok nazdar!

Kuba
Loni jsem se s klukama tohoto závodu v Krkonoších zúčastnil “pouze” na doplňkové trase K55 a ta mě nadchla tak, že jsem si byl jist, že ji půjdu za rok znovu. V lednu, kdy se spouštěla registrace, jsem se ale nechal přemluvit na celou 100km dlouho trasu. Říkal jsem, že by to mohla být i dobrá příprava na zářijovou B7, kde máme v plánu s Lukášem společně startovat.

Je pátek 16:30 a na Proseku se potkávám s Petrem běžícím K55 a Lukym, který přes BlaBlaCar bere další cestující, kteří se nás ptají, jak máme natrénováno a já si opět uvědomuji, že jsem tomu nedal tolik, kolik by si takový závod zasloužil. Poctivě jsem se do toho opřel v přípravě na jarní ŠUTR, kdy jsem v květnu na dvou 18km okruzích překvapil sám sebe a s poměrně velkou pohodou se popral s nástrahami pražské Divoké Šárky. Nicméně pak moje tréninky polevily a já vyběhnul pořádně jen jednou. Moje forma tedy byla velkým otazníkem, ale zkušenosti z předchozích stovek a s vědomím, že se tím prostě porvu, mě uklidňovaly. S klukama to nemůže být zlý!

Do Vrchlabí přijíždíme lehce po sedmé, jdeme si pro čísla, nasáváme atmosféru a pak už klasická rutina – vazelína, kofein, převlíct se, kontrola výbavy, upevnit číslo a hurá na start. Loučíme se s Petrem, který se přesouvá ke spánku a potkáváme Péťu, který přijel po své ose. V dáli vidíme Mordor, který nám klid rozhodně nedodává, ale nejsme přece z cukru! Na Žalý se moc běžet nedá, těch úseků, které by to dovolovaly není tolik, stejně se ale najde pár “exotů”, který běží, jako kdyby to byl závod na 20km – jak je libo, pánové. První čaj do sebe a už běžíme směr Rovinka, kde začínám vnímát, že preventivní Compeed na pravé noze nedrží a dělá neplechu – podobně je na tom i Lukáš a já se neumím soustředit na nic jiného. Domlouváme se, že na Horních Mísečkách přelepíme, což se tak děje. Vytahujeme čelovku, bereme bundu a mizíme ve tmě. Líbí se mi tempo, všechno utíká a jde to dobře.

Do Harrachova sbíháme dlouhý úsek a já se těším na něco k jídlu, sunu do sebe několik krajíců chleba se škvarkovou pomazánkou a džemem. Máme za sebou téměř třetinu trasy a čeká nás nepříjemný úsek do kopce, kde nás na vrchu u Sněžných jam čeká překvapení v podobě něčeho, co bych popsal jako blizzard. Jednou rukou držím číslo, kdy mám strach, že mi uletí a z levé strany dostávám permanentní facku v podobě zmrzlých kapek a silného větru. Kameny kloužou a my jsme rádi, že sbíháme níž, kde se počasí uklidňuje. Těšíme se na Lužickou boudu představující půlku závodu a konečně i polévku – mají gulášovou, ta mě vždy bodne.

Hurá do Polska přes technickou pasáž bažin, kde si několikrát celou botu šlápnu pěkně hluboku, ale tohle mě nedokáže rozhodit. Začínají se objevovat první paprsky slunce a to je moment, kdy tělo dostává nový impuls a chuť se do toho zase opřít. Sbíháme dolů na Polanu k dřevěným lávkám a vím, že nás čeká výstup na Sněžku z polské strany přes Domek Myśliwski a Strzechu Akademicka, kde se nám naskýtá pohled na úchvatné jezero Mały Staw, kudy se loni kvůli ochraně nějakého zvířete nešlo. Péťovi tenhle úsek moc nechutná, já se ale cítím dobře a doufám, že to vydrží. Závěrečný výšlap od Domu Ślaski na vrchol Sněžky je ale vyloženě za trest. Fouká tak silně, že se musím kolikrát držet řetězů, ale nechci přestat dupat a vyjít to co nejrychleji. Kluci za mnou neztrácejí, ale nahoře se shodneme, že toho máme plné kecky. Sebralo to hodně sil. Nikdo se tam nechce zdržovat a vyrážíme přes Jelenku na Pomezní boudy, kde se posilňujeme dalšimi chleby. Čeká nás docela běhatelný úsek až do Pece, kde mě ale vyloženě štval táhnoucí se asi 2km úsek městem. Další chleby a my víme, že nás čeká posledních cca 17km.

V cestě do cíle nás ale čeká hned za Pecí stojka, což je poslední velká překážka. Dostáváme se konečně nahoru a teď už jen schůdný profil. Moje nohy ale stagnují a přes bolesti v sebězích nestačím klukům, nejlépe to jde Lukymu. Turistický ukazatel říká, že nás čekají poslední 4km, které jsou snad nejdelší v mém životě. Naštěstí už vidíme střechu kostela a vbíháme do Vrchlabí, kde se proplétáme právě startujícím závodem Kola pro život. Společně, ostatně jako po celý závod, vbíháme do cíle a já si lehám s pocitem blaženosti do trávy.

Suma sumárum, závod mě nejvíce bolel tím, že byl časově dlouhej (i když to byla moje nejrychlejší 100ka). Vyhnula se mi jakákoliv větší krize, únava i žaludek držel. Bezprostředně po doběhu jsem si řekl, že tyhle dlouhé legrace dávám na nějaký čas k ledu, ale po nedělní sauně a zjištění, že další den již chodím tak, aniž bych poznal, že jsem nějaký závod absolvoval, připouštím, že jsem si zase jen něco nalhával…

Trasa K55

Petr P.
Vlastně ani nevím, proč jsem se 4 dny před startem přihlásil na tenhle závod. Snad to bylo z euforie, že mi skončila alergická sezona, snad z radosti z nečekaně volného víkendu anebo možná jen z blbosti, že jsem vůbec nevěděl, do čeho jdu. Tak jako tak, žádný takový závod jsem neplánoval a příprava tomu odpovídala. Můj nejdelší běh za poslední měsíc měřil 13,8 km. No co už, kostky byly vrženy a je potřeba se s tím nějak poprat.

Kuba, Petr a Lukáš běželi celou stovku a tak jsem se s nimi svezl už v pátek. Sice jsem si musel párkrát vyslechnout, že jdu dětskou trasu, ale odměnou mi byla parádní večeře a teplá postel v penzionu v době, kdy kluci už několik hodin mokli někde v kopcích. Na start jsem tak dorazil svěží ale trochu v nervu. Nějak se na mě začalo projevovat, že vůbec nevím, co se bude dít. Cíl jsem si stanovil na to dokončit, a pokud bych to zvládnul pod 8 hodin, tak bych byl nadšený.

Od začátku jsem šel hodně opatrně. Jakýkoli náznak převýšení jsem šel krokem. Naopak cokoli ostatního jsem se snažil poctivě klusat. Na první checkpoint na Žalý (6 km) jsem dorazil přibližně po hodině, takže jsem tam poslal první tyčinku a zapil to teplým čajem. Nastal čas to trochu rozběhnout. Až do Špindlu (18 km) kilometry pěkně ubíhaly. Dle plánu střídám každou hodinu gely a tyčinky, aby mi nedošla šťáva. A tak si na checkpointech dávám víceméně jen teplé čaje a míchám ionťáky. Možná že nejvíc lidí jsem „předběhnul“ právě na občerstvovačkách. Ze Špindlu mě to strašně bavilo a oproti ostatním jsem do mírného kopce běžel. Po zhruba 4 km se to ale zlomilo a začalo prudké stoupání. To s mírnými výkyvy pokračovalo vlastně až na Sněžku, kam jsem se dostal z polské strany, kde jsem nikdy dřív nebyl. A doufám, že už ani nikdy nebudu, protože ta cesta tam byla peklo. Velké kameny, kořeny, bláto, nahoru, dolu. V téhle pasáži to vůbec neubíhalo a každý kilometr byl nekonečný.

Na Sněžku (35 km) jsem dorazil zhruba po 5 a půl hodinách a oproti plánu, že odtamtud pošlu rodině selfie s pozdravem jsem zase „rychle“ běžel dolů. Nahoře bylo kolem 5 stupňů, silný nárazový vítr a nulová viditelnost. Ve spocených hadrech a kraťasech mi tam nebylo moc dobře. Při sestupu mě navíc začalo silně bolet koleno a přišla první krize. Navíc psychicky umocněná tím, že když jsem nějakých 36 km dal za skoro 6 hodin. Tak jen těžko dokončím dalších 20 za 2 hodiny. Poslal jsem tam teda první ibalgin a pomalu se rozběhnul. Uvidíme, co to udělá. Až na Luční boudu je to skoro po rovině, takže to celkem šlo. Za Luční je ale poměrně strmý seběh na Výrovku a tam se koleno ozvalo znovu. Začal jsem trochu panikařit, protože jsem cítil každý krok a to čím dál víc. Takže ibalgin číslo 2 a jede se dál.

Naštěstí takhle prudkých seběhů už nebylo tolik a vše ostatní jsem zvládal docela dobře. 10 km před cílem jsem si dopočítal, že když zvládnu poslední úsek pod hodinu, tak zvládnu i ten vysněný čas pod 8 hodin. A tak už jsem běhal i do kopce, nebylo na co se šetřit. V euforii pak už cesta ubíhala rychle a odměnou mi bylo poslední klesání po louce, kdy za zády jsem měl hory a všechno to zlo pod zataženou oblohou a před sebou Vrchlabí jako na dlani, kdy sem tam prokukovalo slunce. Ještě asi 300 metrů před cílem jsem předběhl posledního chodce a pak už si jen užíval doběh do cíle, kde k mému překvapení čekali kluci po svém plnohodnotném závodě.

Výsledný čas 7:55 stačil na 31. místo z 210 startujících. Po dlouhé době jsem měl v cíli čistou radost. Byl to intenzivní, bolavý ale přesto krásný nový zážitek. Tímto klukům děkuju za zasvěcení a příště … no, na silné sliby je ještě brzo.