Padesátá Jizerská padesátka

Venda:

Bohužel jsem nemával, tak jsem v pozadí vpravo:)

Letošní zimu se sešlo několik zajímavých okolností. Zaprvé zima vypadá jako zima, tedy i se sněhem, jak na horách tak v Praze. Za druhé organizátoři Jizerské 50 vyhandlovali změnu termínu, z co se sněhu týče, nejistého ledna na trochu jistější únor, A nakonec Jizerská padesátka dosáhla 50-tého ročníku. Všechno to dohromady mě neomylně navedlo k tomu, se přihlásit na závod a  tvrdou běžeckou přípravu si zpestřit něčím jiným a novým (dokonce ani startovné mě neodradilo). Kdy jindy než při padesátém ročníku zajet trať poprvé.

Jelikož jsem byl od prosince skoro každý víkend na běžkách, cítil jsem i docela formu. Není to sice stejný pohyb jako běh, ale vytrvalost je potřeba na běžkách úplně stejně. Jen ty ruce se při něm moc nepoužívají, což jsem se snažil marně dohnat asi týden před závodem kliky a shyby.

Na závod jsem se přihlásil asi jako jeden z posledních, ukazovalo na to číslo 5282, a tomu odpovídala 8. poslední vlna. Cíl byl tedy jasný, nezlomit na startu lyži ani hůl a pak předjet co nejvíc lidí. Rutina jako před běžeckými závody se nekonala. Jediné na co jsem dva dny před závodem myslel, bylo jak namazat, abych měl alespoň trochu odraz, a nemusel všechno odjet soupaž jako elita. Ti ale nedělají nic jiného, než že tahají navijáky ve sklepě. Moje párátka místo rukou by to asi nevydržela.

Večer před závodem jsem věděl jen to, že to bude na klistr, a jako základ bude modrý SX30, který jsem zažehlil. Zbytek jsem nechal na ráno. Po probuzení v šest jsem si přečetl na facebooku, že nejlepší volba bude směs fialového a červeného klistru. Ani jeden jsem neměl. Proto jsem se vydal na start co nejdříve, abych stihnul vystát frontu k profíkům. Ta byla tak dlouhá, že bych to ani za hodinu a půl nestihl. S chlapíkem přede mnou jsme se domluvili, že se půjde podívat po okolí, jestli nemažou i jinde. Naštěstí pár kroků od parkoviště mazali úplně to samé, a bez jakékoliv fronty. Takovouhle nejistotu jsem už dlouho před závodem nezažil, a docela mě to i bavilo. Bylo to něco nového a dost jsem se těšil.

V osmé vlně byli od pohledu borci, kteří se přihlásili na poslední chvíli, i ti kteří tam podle výsledků patřili. Startovní výstřel, a pak už jen utíkat s lyžemi do stopy. Ovšem nebylo kam spěchat, zaprvé koberec, který spustil po načtení čipu časomíru, byl až na výjezdu ze stadionu. Za druhé dav lidí z mojí vlny i té předchozí mě ani trochu nelákal. Neřešil jsem to a pomalu vyrazil s tím, že stejně budu prvních deset kilometrů předjíždět. Další nevýhoda byla, že 4000 lidí před mnou neponechali na trati ani náznaky stopy. Snažil jsem se objíždět pomalejší kudy to šlo. Musím přiznat, že jsem se docela cpal dopředu a pár lidí jsem asi trochu svými manévry naštval, ale k žádné kolizi naštěstí nedošlo. Předjížděl jsem prakticky neustále, ve stoupání na Rozmezí to bylo zašťouchané úplně stejně, jako na prvních pěti kilometrech. Trochu se to roztrhalo při sjezdu na Čihadla a z Knajpy na Hraniční, kde už byla druhá občerstvovačka. Pravidelně jsem pojídal gely a pil čaj i něco snědl. Nijak jsem nehrotil projíždění občerstvení na rychlost, přece jenom to je 50 km.

Odměna v památečním hrnečku

Na Jezdecké cestě jsem občas i viděl stopu a dav se mírně roztrhal. Začal jsem jet trochu na styl, abych dal odpočinout rukám. Na Jizerce už čekali rodiče, jediné místo, kde bylo trochu diváků a povzbuzení. Začaly se protrhávat mraky, a vypadalo to na parádní den. Nejvíc jsem si užil Promenádní cestu, kde už byla pěkná stopa, a jelo to jak ďas. Další občerstvení bylo před nejprudším kopcem ze Smědavy na Knajpu. Chytnul jsem za sebou nějakého kolegu z osmé vlny, a vytáhnul jsem ho až nahoru. Samozřejmě, že mi tam ujel.

Štolpišská cesta byla utrpení. Stopa byla trochu namrzlá a jelo to v ní rychle, jenže problém byl v tom, že ve stopě bylo spoustu lidí. Jakmile jsem vystoupil, abych je předjel, pomalejší sníh mě dost zbrzdil. Takže zas poslušně do stopy, abych to aspoň trochu rozjel. Kolem Máří jsem měl dost krizi. Byla kosa, něměl jsem co k snědku, a začal mě i občas někdo předjíždět. Na Hřebínku jsem sněd snad všechno co tam měli, jen párkům jsem teda po dlouhém přemýšlení odolal. Tady jsem asi poprvé kouknul na hodinky a počítal za kolik bych to mohl dát. Docela mě povzbudilo, že by to mohlo být pod 3:30:00. Ovšem Olivetská hora a tající sníh na slunci měli docela jiný názor. Nahoru ve stínu to ještě docela šlo, ale po sjezdu jsem se už vůbec neodrazil. Soupaž nešla přes křeče v prsou a zádech. Takže začalo utrpení a čekání na sjezd z Buku.
Do finiše jsem se ještě hecnul, nebylo sic s kým závodit, ale cílovou rovinku jsem si užil.

Čas se zastavil na 3:39:19,6. Vůbec jsem nevěděl co od závodu čekat a tak bych byl asi spokojený i s horším. Vzhledem k předjíždění v první polovině a absenci stopy si myslím, že to ujde. Dost se těším na příští rok, kdy bych se mohl postavit už někam do druhé nebo třetí vlny. Teď jenom aby byl sníh a možná začnu i posilovat ty ruce.