Pardubický půlmaraton 2016 – sdílené utrpení

Vysoká sebedůvěra a cíle, poctivý trénink, pečlivá příprava, podpora na trati, ideální počasí, spoustu soupeřů ke zdolání, to všechno jsme měli a bylo nám to jenom k tomu, že jsme si společně užili super závod. Je to málo? Ty výsledky nám trochu chyběly, a tak jsme měli aspoň o čem kecat, a na co nadávat a vymejšlet, čim to sakra bylo, že jsme všichni do jednoho PROPADLI!?

Venda

Občas člověk udělá všechno tak, jak má a pak to zkazí jednou věcí, jedním neuváženým činem. Když nad tím tak přemýšlím, stává se mi to častěji než bych chtěl. Před závodem jsem se necítil úplně nejlíp, což u mě bývá znamení, že by to mohlo vyjít. Ráno jsem se nasnídal ovesné kaše, cestou jsem pojedl dva banány a tyčinku, nebylo mi vůbec těžko a cítil jsem se v pohodě. Před startem jsem se lehce rozběhal a cítil se nabuzený na dobrý výsledek. Ta chyba se stala asi v tom, že jsem přeci jenom měl v jednu hodinu trochu prázdný žaludek, a snědl jsem gel. Cíl byl jít na jistotu pod 1:20, s tím, že jsem cítil, že mám na víc. Začátek jsem chtěl šetřit, jít kolem 3:45-8 a takové tempo držet až do cíle. Podmínky byly pro mě skoro ideální, nemám rád poslední dobou zimu a tak mi vyhovovalo zataženo a teplota kolem 17 stupňů. První kilometr byl kolem 3:35, což bylo samo sebou moc rychlé, ale běželo se mi příjemně. Na druhém jsem si už zpomalil na 3:45 a v tom tempu jsem to tam sázel až do sedmého kilometru. Držel jsem se skupinky, která šla stejné tempo, a těšil se, jak si to půjdu takhle až do cíle. Jenže pak jsem to začal cítit a bylo to ráz na ráz. Naštěstí to bylo v části, kde bylo křoví a za takovou půl minutu byla hromádka hotová. Zatím jsem tím nebyl úplně demotivovaný, chtěl jsem se co nejrychleji dostat do stejného tempa, což se mi už úplně nepodařilo. Myslel jsem, že je zažehnáno, ale na patnáctém to přišlo znovu, tentokrát jsem to musel nést dál, protože to na mě přišlo v obydlené oblasti. Dokonce za mnou přišel nějaký pán a podal mi s odvracejícím zrakem papírový kapesník. S vděkem jsem ho přijal a hned běžel dál. Do tempa jsem se, ale už nedostal a bolesti břicha mě trápili pořád. Poslední dech jsem chytnul před mostem, když mě předběhlo pár lidí, vlila se do mě motivace a řekl jsem si, že je zas stáhnu. Poslední tři kilometry jsem šel jako v transu, cítil jsem, jak mi to běží a nešlo zpomalit. Bylo to asi jenom v mojí hlavě, protože tempo tomu, jak jsem se zpětně díval, opravdu nenasvědčovalo. Výsledný čas přes 1:25 je z éry před čtyřmi lety. Nejvíc mě štve, že jsem se v prvních kilometrech cítil opravdu dobře. No snad se povede ještě letos reparát.

Peťa Štéc

Pardubický půlmaraton se pro mě stejně jako Pečky začínají stávat příjemným zúročením zimní přípravy. Tentokrát jsem si šel pro další osobák, který mi Pečky naznačovaly někde kolem 1:25-26. Nakonec jsem měl ještě ambicioznější plán to stáhnout pod 25 a trošku zariskovat. Občas jsou závody, které chcete jít na hranu, a já si na to zvolil právě Pardubice. Plán byl jít pomalejší 2km po 4:10 a pak si zrychlit na 4:01 a to držet až do konce s myšlenkou to tam prostě poslat a uvidí se. Začátek šel krásně, cítil jsem se dobře a viděl před sebou svůj vysněný cíl. Ale někdy před 10. km se to zlomilo, najednou mi někdo sebral rychlost. Cítil jsem, že do toho dávám tu energii, kterou musím, ale hodinky mi nemilosrdně začaly ukazovat tempa nad 4:05 a s přibývajícími kilometry se mé utrpení akorát zhoršovalo s tempem přes 4:10. Věděl jsem, že je to v háji, ale rval jsem to dál. Cílem jsem proběhl lehce vrávorající v čase 1:27:42 – fajn, takže zlepšení osobáku oproti minulému roku na stejné trati o celé 4 vteřiny. Tak to opravdu umím asi jen já. Zpětně jsem zjistil, že celou druhou polovinu byly tepy kolem 185+ což přesně nasvědčovalo tomu, že jsem opravdu dřel, ale výsledek nikde. Hledám v tom nějakou příčinu a možná mě dostihla alergie, se kterou poslední 2 týdny celkem bojuju. Asi si nechám energii na podzim a zkusím si dojít pro nějaký zajímavější čas. Tak jako tak pro mě bude Pardubický půlmaraton ještě na pár příštích let místo, kam se z mnoha důvodů pudu prát o osobák.

Marťa Stehlík

Pardubice mne loni hodně bavily a potěšily, takže už dopředu bylo jasné, že to letos může být jenom horší. Netušil jsem ale, co všechno pro mne ta oblíbená trať připraví. Loňským osobákem jsem si zadělal na peprný pokus o jeho překonání. Nemohl jsem se spoléhat na zopakování raketového zrychlení v posledních kilometrech a tak jsem si nalajnoval tempo 4:05, které mne mělo zavést k času pod 1:27, a to i s dostatečnou rezervou. Na start jsem sice nepřišel stoprocentně připraven, po startu se však vše vyvíjelo dle představ. Měli jsme sice běžet společně s Petrem a Lukášem, ale raději jsem si hlídal své o trochu rychlejší tempo a lehce jim poodskočil. První kolo dál probíhalo bez problémů. Zlom nastal na začátku druhého kola, kde mi Petr Paulín předal občerstvení. Gel a jonťák, respektive jejich konzumace, mi ale víc sil vzala, než doplnila. Najednou jsem se cítil, jako bych měl v nohách o pět kilometrů víc a to začalo hodně bolet. V tom slyším za sebou známé kroky a dech. Petr mne dobíhal a očividně na tom nebyl o moc lépe. Spojili jsme síly a zdálo se, že to půjde. Před občerstvovačkou, ale přišla další rána v podobě rozvázané tkaničky. Zavázání trvalo jen pár sekund, Petr mi však odběhl o dobrých 100 metrů. Chvíli po rozběhnutí nohy celkem šly a začínal nastupovat i gel. Pár kilometrů jsem skupinku s Petrem snad i metr po metru stahoval, ale pak přišla poslední obrátka a tam se to nějak zlomilo. Změna tempa, protivítr a pokus o udržení se někoho před sebou mi kompletně rozebraly nohy. Začal už jen boj sám se sebou a s časem. A ten jsem postupně prohrával. Tempo šlo dolu, ale tepy (jak jsem zjistil při analýze) a bolest vůbec. Na 19. kilometru bylo jasné, že se osobáku ani nepřiblížím. Cílem už byl v té době prostě jenom cíl. Nohy neposlouchaly a bál jsem se křečí nebo podobných komplikací. Naštěstí jsem se do cíle tempem kolem 4:30 došmrdlal a byl rád, že to mám za sebou. Mrzí mne, že se můj nejlepší závod roku 2015 stal doposud nejhorším závodem roku 2016. Ale byly jsme v tom tentokrát všichni společně. Škoda nevyužité šance na rychlé trati a při vydařeném počasí.

Ondřej

Hořký vrchol jara. Poslední týden bylo vše, jak mělo. V úterý 2x2km v tempu 3:45 a super pocit. V sobotu před startem pocit taky výborný, snídaně ovesná kaše, vyprázdnění, všechno jak mělo být. Při rozklusaní už jsem cítil trošku topornost, podobný pocit jsem cítil i v Praze a pak to bylo dobrý. Dobrá pozice na startu, na prvním kilometru jsem se dostal do vetší skupiny, nijak jsem nevyčníval a snažil se šetřit síly schovaný. Závod jsem si rozdělil na 5. kilometrové úseky, které jsem měl jít po cca 18:30, krom prvního který jsem počítal běžet pomaleji. Po startu mi většinou chvilku trvá, než se dostanu do tempa. Na první pětce jsem byl v čase 18:32. V duchu jsem si říkal „super, jde to dobře, aspoň mám trošku rezervu“. Na obrátce v polích u Pardubic cca na 7. kilometru jsem se vyplavil na špičku své skupiny a začal tahat tempo do nepříjemného protivětru a začal cítit nekomfortní stav, tušil jsem, že brzo přijdou problémy. Na 10. kilometrové metě jsem si ověřil, že jsem běžel druhou pětku za 18:55 a pocit zmaru byl o to větší, protože jsem cítil absolutní marnost zrychlit a běžet tedy plánované tempo, naopak bylo jasné, že ve skupině ve které běžím, brzo opustím, abych si zkusil oklepnout ve volnějším tempu. Na 11. kilometru jsem zkusil gel, nepomohl, nohy byly jak z olova a neustále jsem zpomaloval. Pokus o zachycení předbíhajících neměl smysl a sobotní odpoledne se proměnilo v horor s pocitem bezmoci, kdy jsem vyhlížel už jen cíl. Dočkal jsem se v čase 1:24:05. Nevím, co se stalo špatně, kde byla chyba, občas to nejde a bohužel to bylo dnes. Řečí čísel v Praze jsem běžel 1:19:25 – tepy (Ø172, max. 180), Pardubice 1:24:05 – tepy (Ø177, max. 185).

Petr Paulín

Je tady duben a tedy plná sezona břízy. Sen každého alergika. Věděl jsem, že za této konstalace nemá smysl trápit se na půlmaratonu. Na poslední chvíli jsem se tedy rozhodl alespoň pro poloviční trať, co kdyby náhodou. Desítku jsem rozbíhal v tempu kolem 4:05 a říkal si, že to třeba půjde. Docela to šlo zhruba do poloviny. Pětikilometrový checkpoint jsem proběhl v čase 20:15, ale už tam jsem začal docela sípat a věděl jsem, že to bude bolet. O to horší to bylo o kilometr později za otočkou, kde se k již tak žalostnému stavu přidal protivítr. Po roce jsem si tedy znovu na stejném místě zopakoval čtyři kilometry plné radosti a potěšení. Cílem desítky jsem proběhl v čase 41:55. Zbylých 400 metrů do oficiálního cíle už jsem si jen vyklusal pro medaili. Průměrné tepy 189 tak nějak ukazují, jak moc mě to bavilo. Co se dá dělat, osobáky budu lámat až na podzim, který bude prostý všech kvítek.

Lukáš

Pardubice dělily jen 2 týdny od pražské půlky, kterou jsem šel až za hranu. V této době jsem zkoušel spíše regenerovat (rozuměj válet se) a absolvoval jsem pouze jeden výklus pár dní před dalším závodem. Do Pardubic jsem nejel s žádným velkým očekáváním, jen jsem si řekl, že to zkusím a ono se uvidí. Tak se tedy vidělo – předstartovní rozběhání rozhodně nepřesvědčilo, že by dnešek měl být tím dnem. Po startu jsem se chtěl alespoň chvíli držet Petra, který mi ale po pár kilometrech utíká a mě začíná boj, tolik známý z posledních kilometrů pražského půlmaratonu (tentokrát jen již v první čtvrtině závodu). Ohromný propad tempa, žaludeční problémy, myšlenky na odstoupení a celková nemožnost výraznějšího pohybu. Na hodinky se už raději nekoukám a soustředím se jen na asfalt pod sebou. Smutný příběh končí v čase 1:35:38, tedy o 7,5 minuty horším výsledkem než v Praze.