Passát fouká vlídný, nové jméno Vídni dá… – Vídeňský půlmaraton

Tuhle starou pecku, jsme zpívali ve čtvrtek před závodem na křestu nového alba J.A.R. Ha, dost pošetile jsme ho volali, a tak jsme mohli Len dúfať že dielko se podarí, a keď nie zasa budú bulhári

Vašek:

Chtěli jsem to vyzkoušet. Zajet na nějaký velký zahraniční závod. Do Vídně není daleko a prý je to dobrá trať. Je to hlavně maraton, ale na něj nebylo tak úplně natrénováno a ani na něj nemám chuť. Od Pražského půlmaratonu jsem ještě trochu ladil formu na vídeňský valčík. Očekávání byla zlepšení osobáku o nějakou tu vteřinu, ale mělo to být těžké, protože v Praze byly podmínky ideální.

No a týden před závodem se vrátila zima. V jizerkách se začalo znova běžkovat a já vytahoval z truhly zimní oblečení. Vyhlídky na víkend chmurné. Na neděli mělo trochu vykouknout sluníčko, ale ten pasát foukal i v sobotu, a 30 km/h moc vlídných nebylo. I tak jsme se těšili, vypadnout ven z Čechova do země, kde je tráva zelenější, ulice čistější, cyklostezky, hipstr kavárny, to v Praze nenajdeš. Podmínky si běžec nevybírá a kamarádi u piva je stejně budou zlehčovat, takže je potřeba zaběhnout co nejlíp a nezmiňovat se,  že jste ve skupince vůbec nestřídali.

Na startu byla fakt kosa a 30 000 lidí. Žádné převlíkárny. Naštěstí jsem byl v první vlně hned za elitou, která odstartovala o dvě minuty dřív. Asi potřebovali náskok. Valčík před výstřelem, mě ukolíbal skoro ke spánku. Sluníčko vykouklo a já hned věděl, že se v dlouhým rukávě budu celý závod vařit. Žádný výmluvy, teď je potřeba přeběhnout Dunaj a to na nějaký tři kilometry vyjde. Tempo nasazuju na hranici 1:18:00 v cíli. Možná trochu rychleji než na co mám, ale hodlám trochu riskovat. Kolem je spousta lidí, chvíli se dostávám do skupinky holek s vodiči. Jen na chvilku mi naskočilo, jestli jsem to nepřepálil až moc, než mi došlo, že holky jdou pekelný tempo, ale na maraton. No přece jenom je nechávám za sebou. S větrem to není až tak zlý, běží se mezi domy, většinou v zavětři a tak jen na křižovatkách nás to hodilo na protější stranu silnice, jako kdyby za rohem startoval tryskáč. Ubíhá to rychle, už se točíme s pár lidmi ve skupince a fakt se docela střídáme;)

Okolo 16 km měl být Schonbrunn, nic jsem neviděl, jen mi začalo trochu docházet. Tempo docela kolísalo a já neudržel skupinku, se kterou jsem běžel. Dva kiláky sám proti větru nebyly nic moc. Naštěstí to spravil náběh na dlážděnou třídu, která světe div se byla z kopce! Hodně velká pohoda, ale mohlo to být dřív. Vrátili jsme se na Openring, čtyřproudovku, velká prostranství, kde se vítr mohl krásně rozehnat. Přede mnou je 100 m jeden běžec, na finiš vůbec nemám chuť, ale zrychlím aspoň na 3:35, vítr hučí v uších a za sebou ani neslyším dva rakusáky co finišují. Nevim jak to dělali, asi měli ten vítr v zádech. Časomíra nad cílem ukazuje 1:19:01…02..03..04..05, nějak se k ní nemůžu přiblížit. Pak už se jenom opírám v předklonu do kolen a zdravotnice radí, že je lepší chodit.

Čistý čas 1:19:01 beru pořád jako velký úspěch. Osobák to není, ale už jsem si zvykl, že se s každým závodem nezlepším. Oproti ztrápené minulé sezoně mám úplně jiné pocity a i výsledky.

Markéta:

Bylo potřeba zúročit zimní přípravu na půlmaraton, otázkou zůstávalo kde. Pardubice letos vlezly do dlouhého velikonočního víkendu, kterého by bylo škoda. Pražská půlka byla zase příliš brzy, ještě jsem chtěla pár týdnů pilovat. Nic moc dalšího tu k máni nebylo, kromě Brna, a tak jsme se poohlídli u sousedů. Vídeňský termín vycházel perfektně a navíc tam maj Wiener Schnitzel.

Vše šlapalo podle plánu, v pátek jsme se přesunuli do Vídně, v sobotu vyzvedli čísla, projeli se na kolech, obrazili něco kaváren a šetřili síly na neděli. Mě sice postihla nějaká předzávodní horečka s krkubolením, ale co by to bylo za závod, kdyby všechno bylo ideální.

V neděli ráno jsem si pořádně odkašlala a vyrazili jsme na start na Kaiser Mühlen. Bylo předem jasný, že lidí tam bude moc, ale předpokládala jsem, že tam bude nějaký zázemí, třeba tělocvična nebo tak, a nebylo tam vůbec nic. Jen vichr, 7°C, pocit jako 3°C a chvílema vodorovnej déšt. A tak jsme zalezli zpátky do narvanýho vestibulu metra, svlíkli se do trenek a pod dresy nacpali trika s dlouhým. Zmrzlí jak nanuky od loňska jsme pak stepovali u depozitu batohů, a když už to nešlo dál odkládat, shodili jsme péřovky, odevzdali bágly,  v tom vylezlo sluníčko! Do startu byl ještě pár chvil čas, tak akorát dojít si na záchod a trošku se rozhejbat. Toiky byly ale absolutně poddimenzovaný, takže zbytek času mi zabralo čekáni na záchod. Jako trošku stres, tenhle zážitek s plným močákem, tři minuty do startu, lidi všude, úplně všude a toiky zoufale zacpaný. Když jsem tam konečně zalezla, zrovna houkali start. Pak jsem přelezla dvoje
zábrany do svojí vlny a akorát se to začalo dávat do pohybu.

První kilák se víc než běhu podobal prodíraní davem, o to větší byl překvápko, že to vydalo na průměrnej čas 4:45, což bylo přesně podle plánu. To mě konečně uklidnilo, srovnala si krok a hodlala ho držet zbývajících 20 kiláku. Když se trať na 3. kiláku ohnula do Prater Allee, trošku se to znovu zašťouchlo a skříplo mě to v zatáčce. Pak už jsem si hlídala krajnici a brala ten dav zprava. Z ničeho nic se objevila první občerstvovačka na pátým kiláku. Čapla jsem po vodě, ač zatím nebylo potřeba. Vyplula mi vzpomínka na půlku v Budějcích dva roky nazpátek, kdy jsem byla na pátým kiláku na pokraji kolapsu. Pak jsme vyběhli z aleje a stočili to do města. Mělo začít funět proti, ale nakonec to nebyl až takovej trhák, k mání byl široký výběr galantních hochů, za které se dalo při poryvech schovat. Krájela jsem kiláky jeden za druhým a nemohla uvěřit, že všechno funguje, jak má, nic mě nebolí, nemám hlad ani plný břicho. Vídeňané fandili, sem tam někdo bubnoval a holky roztleskávaly. Šla jsem to maličko rychleji, ale dokud to šlo, chtěla jsem toho využít. Šlo to docela dlouho, až jsem z toho začala pokukovat po čase pod 1h40. Pak to ale k Schönbrunnu pořád stoupalo, docela dost foukalo a sil začalo ubývat. Občerstvovačku na 15. už jsem už vyhlížela netrpělivě, hlt modrý laguny mě trošku osvěžil, ale po chvíli už jsem se zas ptala kolegy “Wo ist der Schönbrunn?!” Pak se trasa konečně ohnula, žádne Schönbrunn nebyl k vidění, ale pak to přišlo. Klapnul 18.kilák a začalo to klesat! Nohy se navrátily do tempa a znovu jsem se jala předbíhat. Na Mariahilfer Strasse byl parádní kotel a bylo jasný, že už není co ztratit, rvala jsem to z toho kopce, co jen to dalo. To mě trošku vytrestalo, když jsem zahla na Ring Strasse doufajíc v rychlý cíl. Místo věčné slávy tam na mě čekal brutální vichr, kterej mě nabral přímo im Gesicht a při pohledu vdál jsem se rozpomněla, že půlka nemá 20, nýbrž 21,1 kiláků. V tu chvíli už se nedalo dělat nic jinýho, než bojovat až do konce a tak jsem to dobojovala. Časomíra ukazovala něco přes 1:43, což o reálném čase, vzhledem k zážitkům na startu, nic moc nevypovídalo. Hodinky ukazovaly pár sekund přes 1:40, ale zas nebylo jasný, jestli jsem je v té tlačenici zapla v pravý čas. Až díky zpravodajům z Čech jsem se později dozvěděla, že to nakonec hodilo 1:40:09 a byla jsem za to ráda.

V cíli nic moc nebylo a furt foukal ten hroznej Wind, a tak jsme šli do Cafe Menta na burgr.