Pečecká desítka 2015

Stejně jako k podzimu patří desítka v Běchovicích, na jaře si všichni výkonnostní běžci jezdí poměřit síly s elitou i mezi sebou do Peček. Důvodů, proč vyrazit na tento závod, je vždycky dostatek: zkušení organizátoři, a tím pádem bezproblémová registrace, kvalitní zázemí, rychlá trať a hlavně přátelská atmosféra. Ten, kdo podobně vyhlášené podniky navštěvuje pravidelně, má před závodem ideální příležitost potkávat známe tváře a zhodnotit s nimi kvalitu zimní přípravy, očekávaný výkon nebo plány na nadcházející běžeckou sezónu. V cíli zde naopak nechybí vzájemné gratulace a přátelský pokec s čajem, domácím perníkem a za odměnu i lahvovým pivem. V Pečkách je prostě fajn.

Barvy RBZ se druhou březnovou sobotu vydala hájit čtveřice zkušených borců, ve složení Vašek, Honza, Jakub a Miloš, kterou doplnil jeden nováček Petr Štéc. Oproti teplému a slunečnému předchozímu ročníku bylo tentokrát zataženo, sychravo a teplota kolem 3 stupňů. Jinými slovy zima a hnusně. Trénink většiny z nás také nebyl příliš kvalitní, takže se nečekaly žádné zázraky. Jediný kdo se připravoval více systematicky byl právě Petr, který si přijel zaběhnout první velkou metu – desítku pod 40 minut. To samé se podařilo před rokem i Milošovi, a v koutku duše jsme doufali, že se mu to podaří zopakovat i letos. Na startu se tedy postavili vedle sebe a popřáli si hodně štěstí.

Miloš:
Vašek se ztratil v zatáčkách za městem poměrně brzy z dohledu a v závěsu za čelem závodu se hnal k otočce na 5. kilometru, kde jsme ho znovu zahlédli. Přestože v cíli zaostal za skvělým loňským výsledkem o více než minutu a půl byl s výsledným časem 38:09 spokojen. Já s Petrem jsme spolupracovali více než polovinu závodu tempem, které nás oba určitě trochu překvapilo. Na otočce jsme stále byli spolu s časem pod 20 minut. Při vybíhání kopce nazpátek jsem trochu přidal ať nás oba vytáhnu nahoru a doufal, že tím úplně neodpadnu. To se sice nestalo, ale sil na poslední 3 kilometry mi zbylo méně a tak jsem jen v tempu na hranici svých možností pozoroval, jak se mi Petr pomalu vzdaluje. Ve svém prvním větším závodě si doběhl pro osobní rekord a navíc i krásný čas 39:17. Můj čas, 39:34, byl sice pouze 3 vteřiny za loňským osobákem, ale s ohledem na trénink a s vědomím, že jsem do toho dal všechno, jsem byl i já více než spokojen. Podobně se mohli cítit i Honza s časem 42:57 a Jakub, který doběhl za 43:44. Jak se ukázalo, poctivý trénink se vyplácí. Ještě jednou gratulujeme Petrovi k překonání vysněného cíle a přejeme hodně podobných úspěchů v dresu RBZ. Už teď se těšíme na příští ročník prima závodu v Pečkách!

Honza:
Jeste ve stredu jsem to chtel odpiskat. Duvodem bylo nedorozumeni s kamaradem o tom, kdy prijedou z Brna. Jak se pozdeji ukazalo, tak zbytecne.
Naopak ve ctvrtek pri vyklusu s Petrem, kde jsme mely par tempovejch useku jsem se citil dobre a rozhodnutej bezet. Nadseni vsak v patek po probuzeni dostalu facku “aau tyvole, lejtka”. No jak jinak, vzal jsem si sulin ve ctvrtek boty, ktery jsem pul roku nemel na nohach. No nic, chladivka a bude vyreseno. V patek podvecer se pak “rozhodlo”, ze navsteva se odklada a ja se tak mohl soustredit uz jen na to, abych v zapalu doplnovani energie nesezral nejakej bullshit, kterej by zpusobil, ze se mi naklad vysype nekde v zatacce.

Sobota. Rano. Nenechavam nic nahode, melu 45g kafe, a vyrabim tri ctvrte litru filtrovanyho kafe. Trocha ovesny kase, banan a … kafe. O hodinu pozdejc uz po kafi neni ani pamatky a huci ve mne jak v papinaku, huu huuuu.

Na prejezd smer pecky jsem byl domluvenej s Vendou, s kterym jede jeste jeho pritelkyne Marketa. Venda dorazi dle planu a jede se. Pecky, cedule a uz se v plne sile ztelesnila diureticka moc kafe, tyvole! Parkujem, resim, uleva. Dneska uz mne nic nerozhazi.

Prechazime do haly, na registraci, Vendelin cestou opticky u stanku registruje klobasu (jen blbni!), dostavam tricko, ktery bylo k registraci do cisla 600. Vcetne. Mam 600. V registracni igelitce banan (ok), bageta (hm tak do toho nejdu) a cislo. Odchazime se prevleknout a cestou potkavame dalsi rybizky Milose, Petra a Kubu s doprovodem. Domluvime se na rozklusu a pokrucujeme k autu. Nakonec preci jen volim pouze kratasy a nahoru dlouhy triko a dres. Kurva to je zima, se poseru asi!

blablabla, rozklus, blabla zima, blabla asi si vemu aspon rukavice, blablabla tak uz mi je zase teplo, tak si je nevemu blablabla … deset minut do startu.

Divam se na hodinky, tep mistama skace na 160 (a to tyvole jen stojis! kolik to bude az pobezis?). Utesuju se tim, ze jsem nervozni a jeste mi nedojelo kafe. Urcite to tak bude! 5 minut do startu! S kubou se domlouvame, ze chci zacit na 4:30 a pak zrychlovat. Kdyz to pujde, tak proste valim a nebudume se spolu za kazdou cenu buznit. Okej. Start 11:59 misto v 12:00. Asi nekomu bouchly saze! Dav se zacina pohybovat. Strkanice, predbihacka, kostky. Kuba mne po par metrech upozornuje, ze jsme rychlejsi. JA VIM, ale nak mne to pohltilo. JEDU! Nekolik metru za odbockou na Ratenice se mu vzdaluju. Koukam na cas, prepalils to, prepalil, budes litovat. Nebudu, lituju uz ted, ze jsem se poradne nenajedl, ze jsem malo spal, ze jsem byl ve ctvrtek behat, ze jsem. NE, nelituju, rubu!
Po druhym kilometru uz predbiham dost lidi a pozice se ustaluje nekde kolem ctvrtyho. Stoupani nahoru, klesani dolu. Potkavam Vendu “jedu!”, potkavam Petra s Milosem. Moje “podte chlapi!” nejak moc nevnimaj. Obratka, na ktery jdu, kvuli prebytku cizych dolnich koncetin do chuze, a par vterin se mi pak blbe dostava zpatky do tempa. Potkavam kubu “pojd”, placnem rukama.
V ten moment si uvedomuju, ze za mnou nekdo uz drahnou dobu heka a sipe. Taky tam obcas poslu nakej ten hekot, at se necejti sam (jsem to ale kamarad!). Po sedmym kilaku mi zacina dochazet, ovsem ne dech jak bych cekal, ale nohy nechtej klapat. V hlave mi jen proleti, ze priste musim poresit mnohem lip jidlo. Koukam na prumer, 4:11, doprdele, jsem to nak utrhnul, ale co, rubu. Osmej a devatej kilak uz mi muchla ego, pod 4:20. Za to urcite muze ten hekajici maniak, ja ho zabiju! Strasne mne to pije krev, neskutecne! Blizim se k cily, prvni zatacka, kostky. Dupu je, jak kdybych je chtel rozslapat na prach a … nejde to. Predbiha mne Hekal. Tak takhle ne! Jeste doluju ve zbytcich moralu fragmenty sil a predbiham asi osm lidi. Jsem tam.

Na hodinkach 42:57 (realnejch potvrzenej pak 42:56). Zarvu si, je to tam, prvni zavod. Cekam, ze se dostavi euforka a nic. Vidim Vendu a za chvili dobiha Kuba. “Musel jsem sbirat cip!”. Jediny co mam je jen hlad, kterej resim skvelym pernikem a po prostaty pul hodine s klukama s pivkem v ruce pak jeste kosa jak svine. Stydnu a chlad mne jebe do zad.

S posbiranejma zkusenostma to priste musi jit pod 42, ale uz ted vim, ze se budu zase od ctvrtyho kilometru proklinat, proc, proc ze se tak nicim. Nicime se vsichni, ale vo tom to je. BOLEST JE MOTOR!

Petr:
Na tuto akci jsem se celkem připravoval a splnil si svůj další běžecký cíl – 10km pod 40 minut. Po velkém zklamání minulý rok při Birell Grand Prix, konečně přišel závod, kdy jsem cítil dobře a řekl si, jak má běžet a toho jsem se po celou dobu držel. Navíc jsem byl zvědav, jak se projeví pravidelné tréninky RBZ pod dohledem “našeho trenéra” Ondry a taky že jo! Při samotném závodu mě pak hodně pomáhal Miloš, který se mnou druhou třetinu běžel takřka pok po boku jakoby mi říkal, ať nepolevuju. To mě nakoplo do konce, kde je lehčí klesání až do cíle a je možné ještě vymáčknout, co tam zbylo. Výsledný čas byl pro mě pak milým překvapením a dal za vznik dalšímu cíly, dát si 10km někdy v budoucnu pod 39. A na závěr pivo a perník, co víc si přát :)

Jakub:
Letos mi bohužel na trénink nezbývá tolik času a já se mohl před odjezdem do Peček zeptat sám sebe: Kde ty loňské sněhy jsou? Šel jsem si závod prostě užít a od sebe nic nečekat. Chtěl jsem jen, abych neudělal ostudu a odběhl to (i bez kvalitního tréninku) se ctí. Celý závod jsem se cítil dobře, držel si konstantní tempo kolem 4:20-4:25 a do cíle jsem se dostal s časem 43:44. Závod mám díky tamní atmosféře moc rád a za rok se vrátím v lepší formě!