POŠEMBERSKÝ ULTRA KROS 2017

V jakém návalu šílenství jsem slíbil kamarádce spoluúčast na krosovém závodě 16,5km s 500m převýšením? Vždyť jsem poslední individuální závod běžel skoro před dvěma roky! I letošní tréninkový kalendář zeje prázdnotou a číslo, které by mělo znamenat objem naběhaných kilometrů, neukazuje ani ubohých 180km. Co tam jako budu dělat? Asi se kochat přírodou – pošemberské údolí kousek od Českého Brodu je nádherný kus krajiny a sobotní výklus tam bude rozhodně příjemnější než asfalt v Praze. Navíc právě kamarádka Anička byla u toho se mnou, když jsem tehdy na Jizerském ultratrailu ztratil zbytky mentálních sil a zahájil dobrovolnou pauzu od běhání. Jenže znáte to.. zkrátka mi atmosféra závodů začala trošku chybět. Mým cílem bylo dokončit ve zdraví a neudělat ostudu svému klubu.

Tak jsme v sobotu vyrazili z Prahy ve složení řidič Roman a závodníci Anička, Renata (SK Babice) a já. Z předzávodní přípravy jsem naštěstí nic nezapomněl: Cola, těstoviny, kafe, dostatek tekutin a hlavně odpočinku (ostatně kdo netrénuje, ten ho má vždycky dostatek). Předpověď počasí nebyla nic moc: polojasno, přeháňky, chladno. Jenže já se předpovědí v životě neřídím, takže jsme dorazili na louku u startu, kde se na sluníčku motaly desítky závodníků a panovala skvělá atmosféra. Registrace, převlíknout do svátečního, připnout číslo a čip a už se pomalu blíží start. Co rozklusání? Nejsem blázen – první kilometr mě zahřeje až až. Když se namačkáme ke startovní čáře, začíná pršet a pořadatel varuje před množstvím bláta na trati. Bude to pořádný kros. Závod odstartuje výstřel ze vzduchovky.

Vybíhám odhadem v polovině startovního pole a snažím se to nijak nehnat. Už na prvním kilometru stoupáme lesní cestou plnou bláta a hodinky hlásí čas 6:21. Nic moc, ale z posledních běhů vím, že dokážu v druhé půlce zabrat, a tak mě to nijak neděsí. Začátek závodu je klasika – oťukávání, vybírání soupeřů, hledání ideální stopy a tempa. Baví mě to a když přijde první prudší kopec, kde většina závodníků přechází do chůze, automaticky přepínám a rychlým krokem šlapu vzhůru. Nahoře vidím, že to je ideální taktika, protože ti co se snaží jít i mírným klusem, nemají přede mnou žádný náskok. Takto šetřím síly na běhací úseky i po celý zbytek závodu. Tělo je v optimální provozní teplotě a vlastně jsem ani nezaregistroval, že dávno přestalo pršet. Tempo na hodinkách se střídá stejně jako profil trati: jeden kilometr 4:40, další 7 minut. To už máme za sebou nejhorší kopec, kterému se říká Sjezdovka, a před sebou mám na dohled možná 5 – 6 soupeřů. Jenomže namísto abych po tom brutálním stoupání odpadl, cítím se plný sil a začíná pro mě ten pravý závod. Podrážky od vyběhaných trekovek mě výborně drží na lesních cestách i v prudkých sebězích, nehledě na množství bláta. Držím tempo co to jde a postupně řežu jednoho běžce za druhým. Na 12. kilometru je druhá občerstvovačka, kde beru ionťák a pár rozinek a vydávám se do dalšího táhlého kopce. Teď už začíná docházet i mě, ale neotáčím se, dřu jako zvíře a stejně si to hrozně užívám. Když vidím ceduli značící úplně poslední kopec, mám před sebou holku, se kterou jsme se předbíhali na začátku. Mám velké přání předběhnout ještě ji, ale s drobnou postavou kopec vykluše, ztratí se mi za zatáčkou a na silnici před cílem už má na mě náskok, který nedoženu. Přesto drtím poslední zbytky sil a těší mě, že v druhé půlce závodu mě nepředběhl nikdo. Finiš do cíle mohl být ostřejší, ale Garmin mi měřil asi o 500m míň, takže jsem se ještě trochu šetřil. Znalost trati, která se letos běžela po šesté, je přeci jen nezanedbatelná výhoda. Každopádně čas 1:28:46 mě samotného velmi mile překvapil a stačil na celkové 37. místo a 18. v kategorii. Takový úspěch jsem rozhodně nečekal.

No a co bylo v cíli? Euforie z vlastního výkonu a přátelská atmosféra, kde si běžci navzájem gratulovali. Na velkých běžeckých akcích věc vcelku nevídaná. Jeden běžec, kterého jsem na trati předběhl, mi dokonce poděkoval, že jsem ho svým tempem ke konci táhnul. Pak vyhlášení vítězů, tombola, pivo a klobása – co víc si přát. Nejdůležitější pro mě bylo ale zjištění, že ta síla, která mi tolik chyběla loni na Vltavě, tam pořád je a s ní i chuť ji vydávat na akcích jako je tato. Jdu studovat termínovku a doufám, že napřesrok se sem vrátíme v barvách RBZ v hojnějším počtu. Pošuku zdar!

PS: Jestli jsem zapomněl, jak bolí nohy druhý den po závodě, tak teď už to zase dobře vím.