Pražská stovka 2016 – Trans Brdy

151 km / 4900m+

Je tu prosinec a s ním přichází můj pravidelný pokus posunout hranice o něco dál, otestovat hlavu i tělo a vyzkoušet kde mé limity opravdu jsou. Nejsem vášnivý stovkař, ale P100 si posledních pár let nemůžu odpustit. Letošní trasa je o celých 20 km delší než loňská s profilem výrazně přívětivějším, papírově to minimálně hratelné je.

V pátek po práci nasedám do vlaku s Jakubem a vyrážíme směr Spálené poříčí. Přisedá si k nám další účastník a s historkami z minulých ročníků cesta příjemně utíká. Mírná nervozita je, naštěstí mi ale náladu zvedá polský účastník, který v kyvadlové dopravě marně hledá kamaráda Piotrika. Scénka tak komická, že musím utírat slzy a zapomínám na blížící se třicetihodinovou námahu. Potkávám kolegu Davida, který běží s námi, registrujeme se a jdeme na start.

Kilometry utíkají, žádné velké zákeřnosti se nekonají. Počasí vyšlo až neuvěřitelně, takže běžím bez rukavic a náhradní vrstvy v batohu začínám trochu litovat. Jdeme ve skupince čtyř běžců a profil nahrává rychlému startu. Občas musím kluky usměrňovat – běžet do kopce je na podobném závodě neprozřetelné. Jdeme opravdu dobře, žádné zbytečné zastávky, pauzy v podstatě jen na občerstvovačkách. První polévka na 40. km příjemně zahřála a pivo chutnalo jako nikdy předtím. Máme za sebou rovných 6 hodin a pomalu se začínám těšit na ráno.

První světlo mi dodalo sil a začala příjemná etapa, kdy jsme si mohli užívat zasloužené výhledy. Máme závodního ducha a citelně se posouváme v pořadí kupředu. Pomalu se blížíme do Jinců, kde můžeme doplnit zásoby (ne, že bych něco z obsahu batohu zatím potřeboval..). Přichází ovšem první komplikace – David, který chce plánovaně odstoupit kolem stého kilometru je náš tahoun a zřejmě nasadil příliš rychlé tempo. Jakub se proto rozhodl, že na cca 70. km odstoupí a nechává mě hájit barvy RBZ samotného. Doplním vodu a k blížící se polovině závodu vyrážíme ve třech.

Začínám sice pokulhávat, nicméně nejsem jediný. Celkově se ale cítím ve formě a tak s Davidem nasazujeme tempo a utíkáme ostatním. Polovina za námi a mě napadá zda jsem schopný jít ještě jednou tolik. Za necelých 15 hodin od startu dobíháme na občerstvovačku v Malém Chlumci na 90. kilometru a zjišťuji, že jsme zatím v první stovce závodníků – to je pro mě na P100 novinka. Přichází ovšem problém číslo 2 – doufal jsem, že David bude pokračovat do další hospody, nicméně z Chlumce již vyráží po vlastní ose. Přichází tak krize a na mě jdou myšlenky, zda jsem schopný dojít sám – s cílem mě stále dělí 60 kilometrů. Psychicky na tom nejsem nejlépe, ale nevzdávám to, přidávám se ke skupince 3 běžců/chodců, kteří pokračují dále.

Skupinka jde na to ovšem opatrně a tak je dalších několik hodin ve znamení rychlé chůze. Utíká mi to šíleně pomalu a zvažuji, zda se rozběhnout bez nich. Jít na vlastní pěst s blížící se nocí mi ale nepřipadalo moudré. Zkouším kamaráda Radka, zda by si nechtěl udělat noční procházku Brdy a přitom mi pomohl dostat se do cíle. Odpověď „uspím děti a jsem na cestě“ pro mě byla jako blesk z čistého nebe. Přicházíme na kontrolu na 110. kilometru kolem devadesátého místa, cpu se výbornými frgály a chystám se na meeting s Radkem. Toho potkávám uprostřed lesů na stodvacátém kilometru a nemůžu se dočkat, až to trochu rozběhneme. První půlka trasy byla překvapivě rychlá a běhatelná, s blížícím se cílem se ovšem vše vrací do normálu dle Olafa. Kopce, značení úplně mimo cesty, zákeřné vracečky. Zadarmo to tedy nebude.

V hasičárně na 130. kilometru jsme před sobotní půlnocí a mě tak zbývá poslední půlmaraton do cíle. Doplním vodu, zvedám se ze židle a zjišťuji, že přichází problém číslo 3. Nohy už moc nefungují a já jsem celkově malátný. Je tady ta zlá část Pražské stovky – zombie snaha dobelhat se do cíle za každou cenu. Padá na mě deprese a já se tupě potácím za Radkem, který jde přede mnou. Odpočítávám každý metr, usínám za chůze a mám i celkem problém se vyjadřovat. Radek se mě snaží povzbudit ale občas mu již ani nerozumím, jsem zkrátka pořádně vypnutý. Stav, který se ani nedá popsat – kdo nezažil nepochopí. Tady být sám, složím se u prvního stromu a končím.

Kolem Točné už ale vím, že mám téměř vyhráno a do cíle bych se i doplazil. Posledních pár kopců mě již nemůže rozhodit a my se ocitáme před modřanskou roklí. To je místo, o kterém jsme posledních 30 hodin snil. Procházka prázdným modřanským sídlištěm před svítáním mi připadala jako cílová rovinka v Pařížské při pražském maratonu. Beru za kliku základní školy a sklízím potlesk všech přítomných. Čipová kontrola ukazuje 30 hodin a 18 minut. Zaslouženě si sedám a děkuji Radkovi, bez kterého bych cíl možná neviděl.

Na start se postavilo 260 stovkařů, do cíle se dostalo pouze 148 a já byl 75. z nich. Třetí Pražská stovka do sbírky a já mám do příštího roku o čem přemýšlet.