Pražský půlmaraton 2017

Je to tak, opět jsme se postavili i na tuhle, snad nejvíc populární, běžeckou akci v ČR. Protože jsme RBZ PRAHA, tak by to možná byla trochu ostuda neukázat co v nás je v sídelním městě.

Venda:

Párkrát jsem se už zařekl, že tenhle závod nepoběžím. Výše startovného a megalomanství mě poslední léta dost odrazovalo. Ovšem, když Ondřej oznámil, že achilovka ještě není úplně v pohodě a dává svoje číslo k dispozici, sebral jsem ze země rukavici až překvapivě nadšeně a rychle. Přece jenom to je jeden z prvních závodů, co jsem začal trochu vážněji běhat a uvědomil jsem si, jak je to vlastně krásná a často rychlá trať.

Poslední dny slibovaly počasí na hraně jarního a letního. Teplot jsem se trochu obával, ale čas startu v 10:00 byl rozumný a ve stínu byl často dost chládek. Po probuzení jsem necítil ani moc nervozitu, ale kupodivu ani moc závodní náladu. Trochu mě bolely nohy a říkal jsem si, jestli zrychlení tempa v tréninku týden před závodem, nebylo trochu moc. Věděl jsem ale, že jsem připravený a že, pokud se nestane nějaká patálie, to na osobák bude určitě. Teď jen o kolik.

V zázemí jsem byl hodinu předem, což bylo možná trochu moc. Procházel jsem se se sluchátky v uších a pozoroval ostatní běžce. Na tak velkých závodech je k vidění hodně zajímavých individuí. Nejlepší jsou Italové nebo Španěláci, kteří si to opravdu umí užít. Při rozklusání jsem se vůbec necítil dobře, až skoro unaveně, pár rovinek mě docela nakoplo, ale na start jsem dokráčel až znuděně. Pozdravil jsem se s klukama. Petr mě trochu překvapil, když se objevil v první vlně. Doufal jsem v namotivování kašpárkovým komentátorem, který vždycky při odpočítávání rád dělá show a na Vltavu. Představení bylo letos řekl bych trochu slabý, tak snad davy kolem trati pomůžou.

Po výstřelu mě to ale chytlo a rychlý tempo mi vlilo krev do žil. Od začátku jsem šel kolem 3:40-45 s cílem na závěr trochu zrychlit. A to už jsem byl na Palačáku, kolem spoustu lidí, vzápětí Výtoň, kde čekal zbytek RBZ jako support. Kapely, sluníčko, pohodička. Začal jsem si vzpomínat jakou má tenhle závod super atmosféru a jak je vlastně tempo na půlmaraton za začátku hrozná pohoda. Dost jsem si to užíval, občas z davu zaznělo něco jako poď vendo nebo RBZ!  Kolem pivovaru voněly kvasnice a vlastně se nic moc nedělo, tempo jsem držel a bylo pořád s kým běžet.

Kolem Malostranský jsem měl na kostkách trochu krizi. Kilák předtím jsem šel snad za 3:35, protože kolem toho fandícího davu to ani jinak nešlo. Překvapil mě Peťa Struk když zafandil na Klárově. Tady už se láme chleba i s kůrkou a ukazuje se, jestli je tempo v pohodě nebo ne. Zatim bylo. Na nábřeží to začalo jít s protivětrem trochu ztuha. Skupiny se natahovaly a kolem Vltavský jsem to drtil docela sám a proti větru.
V Holešovicích jsem se ale scukli a šli v pěti dost dlouho podobný tempo. A pak přišlo to překvapení, hlídal jsem si abych na Rohanský nábřeží naběhl s někým za koho se můžu schovat. Snad každý půlmaraton, který jsem běžel, tam hučel vichr proti. Teď hučel taky, ale v opačným směru! Nemohl jsem tomu uvěřit a tak jsem se na to zeptal kolegů ve skupince. Jeden zareagoval, jako že se mu to taky líbí. Drželi jsme to pak spolu a trochu kecali, jak se nám ráno ani jednomu moc nechtělo, ale že teď je to cajk.

Výběh na kostky a zase rozbitý nohy, naštěstí tam fandil táta, v nejkritičtějším místě. Poslední kilák jsem se snažil napálit, ale zůstalo to u udržení tempa. Na mostě před cílem jsem fakt už zrychlil a doufal že kousnu pomalovanýho itala s fotbalovejma míčema na hlavě. Měl to ale dost na háku a nepustil. Cílová rovinka byla hodně na krev a s očima na časomíře jsem padnul do cíle. Viděl jsem 1:19:07, na vteřinu přesně co mi předpověděl trenér. Po chvilce mi došlo, že než jsem se od výstřelu dotlačil na startovní čáru bylo to asi 15 s. Takže pod 1:19:00 to bylo s maličkou rezervou za 1:18:52. Super pocit. Zadostiučinění. Potřásání rukou se soupeřema. Kolem pár lidí co uměj trochu běhat a davy za mnou. Holky s medailema. Na masáži volno. Teď si jenom užít zbytek parádního dne.

Petr:

Pražská půlka je pro mě vždy trochu loterie, jelikož je přesně na hraně pylové sezony. Před dvěma lety to bylo v pohodě, loni bez šance. Letos jsem se postavil na start poměrně s klidem, jelikož hlavní jarní cíl, na který jsem trénoval, jsem si již splnil v Pečkách. Chtěl jsem ale využít aktuální formu a zkusit smáznout i další metu – půlmaraton pod 1:30.

Začátek byl super, musel jsem se hodně brzdit, abych to zbytečně nepřepálil. První kilometry si vyloženě užívám, lidi kolem trati jsou neuvěřitelní. Plánované tempo se mi daří držet bez námahy někam k šestému kilometru. Pak už to začalo bolet a trochu jsem zpanikařil. Takhle brzo by to mělo být ještě docela v klidu. Podíval jsem se na hodinky a zjistil, že mám tepy na 190. Neblahé znamení, že letos bříza vykvetla trochu dříve. Ale co, říkal jsem si, do včera bylo vše v pořádku, tělo si s tím nějak poradí. I když jsem začal postupně lehce zpomalovat, na čase pod 1:30 jsem byl ještě na 17. kilometru. Pak už to ale nešlo dál a musel jsem zpomalit. Poslední 3-4 kilometry si v podstatě nepamatuju.

Výsledný čas 1:32:45 je o více než půl minutu zlepšení osobáku. Škoda, že závod nebyl o pár dní dříve, mohlo to být ještě lepší. Díky moc všem za podporu kolem trati. Přítomnost známé osoby, mě vždycky na chvíli odtrhnula od nesnesitelné těžkosti bytí. Teď se můžu po několikaměsíční dřině uklidit někam do interiérů a užít si zaslouženého odpočinku. A až odkvetou všechna ta svinstva, tak se do toho opřu zas.

Lukáš:

Půlka je má nejobávanější trať a sobotní závod mě v tom pouze utvrdil. Neodpouští a nedává druhé šance. Nebudu ale předbíhat..

Předpověď slibovala jasno a teplotu znatelně nad mou optimální závodní. Ráno jsem měl trochu hektické, takže jsem se postavil do koridoru bez řádného rozběhání a šlo se rovnou na ostrý start. Rozbíhám to tvrdě a nešetřím se, v plánu je totiž přiblížit se co nejblíže hranici 1:25. První kilometry utíkají jak mají a já se cítím dobře. Dlouhá rovinka s otočkou u Barrandovského mostu mě sice vytrestala, ale za ní jsem již vyhlížel mezičas na desítku. Ten ukazoval 39:45 a já hleděl optimisticky do druhé půle závodu.

Jak to tak bývá, ne vše se ale daří dle představ. Dvanáctý a třináctý kilometr jsem mírně zpomalil, abych pak od 14 kilometru ochrnul od pasu dolů úplně. Chtěl jsem, nešlo to – nohy nebyly mé a já neměl žádné páky, abych je přiměl k pohybu. Propad tempa až o půl minuty na kilometr a já se cítil jako kámen hozený do vody – všechno kolem plynulo a já se víc a víc propadal. Takhle rychlý konec si snad ani nezasloužím.

S vytvořeným náskokem jsem přehodnotil ambice a z času 1:25 se najednou stal boj o osobák 1:28:08. U Libeňského mostu ovšem musím zakleknout a zavazuju botu, což mě zlomilo úplně. Následovalo Rohanské nábřeží, Husákovo ticho, Úřad vlády, ale já se již prostě chytit nedokázal. Cílem probíhám v čase 1:28:28 což je velké zklamání – celkově jsem na tom byl dobře, jen ty nohy stávkovaly.