Rozkvetlá Kaštanka 2016

Začátek června se jako každý rok nese v duchu Rozkvetlé Kaštanky. Tentokrát byla víkendová akce dosti komorní. Na startu 7,5 kilometrové trati se potkali jen borci Martin, Lukáš a Petr. Rekordních 121 účastníků zaručovalo pěkný závod. Kaštanka je pohodový závod pořádaný Maraton klubem Kladno ve spolupráci s místními lidmi, kteří závod berou srdíčkem a pro závodníky ukuchtí různé dobroty. Za krásných 50 korun prožiješ víc srandy než na velkých hromadných akcích. Po doběhu pít orosený pivko a k tomu zakusovat domácí perník je prostě super. Samozřejmě nechyběla ani odpolední opalovačka, večerní grilovačka a noční chlastačka. Víkendová akce byla zakončena nedělní bajkovou vyjížďkou po křivoklátských lesích.

Petr

Přicházíme na start, bereme čísla, připínáme si je na hruď a pomalu se jdeme řadit na start. Martin hlásí, že půjde především na pohodu. Lukáš zase, že mu je tak blbě, že nemá ani tužku. A já přemýšlím o tom, že jim natrhnu Boa trenky. Pozoooor, výstřel z pistole a vydáváme se na trasu. Zahnout doprava do mírného kopce směrem z vesnice, tam přes pole do prvního lesa. Po výběhu do polí zjišťuju, že se ocitám na krásném čtvrtém místě, na místě, kde nemám vůbec co dělat, ale co už. Stalo se. Jedu si céčka ještě další tři kilometry kde mě začne předbíhat Martin. Při náběhu do prudkého kopce vybíháme společně, ale jak se hned vidí, tak Martin je někde jinde a utíká mi na horizontu. Už pod kopcem zjišťuju, že se mi neběží komfortně a začne mě trápit bolest pod žebrama. Zpomaluji, začínám sípat jak 80 letej tuberák a přebírám styl ala Redclifová. Dobíhá mě i Lukáš, kterej chvilku běží se mnou a potom se mi začíná vzdalovat. V tom se mi začíná dělat lépe a já se ho zkouším držet. Bohužel náskok, který si v tu chvíli udělal, drží až do cíle, kde dobíhám 5 sekund za ním. Mísí se ve mně rozporuplné pocity, kdy se mi za 5 let co běhám Kaštánku běželo nejhůř, ale na druhou stranu jsem si vylepšil rozkvetlý traťový osobáček o celou minutu, za což jsem moc rád.

Martin

Na Kaštanku jsem se těšil už od minulého roku jako na závod pohodový, téměř rodinný a navíc se skvělým zázemím zajištěným Petrem a jeho chalupou. Kde se totiž člověku poštěstí mít to z domu na start nějakých 200 m. Příprava tedy netrvala dlouho, registrovali jsme se 15 minut před startem a krátké bylo i rozklusání. Jde se na věc.

Po startu se hlavně chci držet plánu se mezi dlouhými triatlony v předcházejícím a následujícím víkendu moc nešťavit, jít na dobrý pocit a jen rozhýbat nohy. První kopeček hned po startu jdeme s Lukášem volně, zatímco Petr nám už pomalu mizí na horizontu společně s čelem startovního pole. Nenechávám se rozhodit a jdu si svoje. Však on daleko neuteče. Trať se hezky vlní a jen občas vadí povrch plný výmolů a záplat. To se zlepšuje na vzdálené části trati, která vede asi 500 m do mírného kopce po hlavní silnici. Tady už mám Petra před sebou. Předbíhá mne třetí žena, a jelikož se cítím výborně, nechci ji nechat jít. S mírným odstupem tedy zrychluji, pomalu opouštím Lukáše a předbíhám Petra. Po odbočení z hlavní nás čeká to „nejlepší“ – prudké stoupání na vrchol trati. Naštěstí ne moc dlouhé a po slušném asfaltu. Pocitově se držím, jen tepy jdou nahoru. Na vrcholu chci zrychlit, ale ne zase moc brzy, aby mne nepřekvapilo ještě nějaké stoupání.  Jedna vlna se ještě objevila a na vrcholu už nohám nedám klid. Probouzí se naplno můj závodní instinkt a já jdu krvelačně po skupince, která je asi 100 m přede mnou. Z mírného kopce to letí snad 3:30 a beru si jedno místo za druhým. Na začátku obce dobíhám další dva borce a ještě natahuju krok. Rozestupy se zvětšují, jednoho předbíhám, ale k druhému se nemohu přiblížit. Trať se postupně víc a víc sklání, my odbočujeme do cíle a už s tím nic neudělám. S časem 29:44 a nějakým 14. místem jsem ale velmi spokojen. Jen ten plán moc se nešťavit jsem ke konci nedodržel.

Lukáš

Páteční večírek mi nezabránil zúčastnit se mého oblíbeného závodu, což jsem si před startem začal trochu vyčítat. Ranní cesta do Lhoty byla plná strastí a do žaludku jsem se snažil dostat alespoň banán. Celkově u mě panovalo smíření, že můj v pořadí třetí ročník rozhodně nebude dle představ. Po startu se nám Petr začal ztrácet v dáli a já se jen částečně snažil držet Martina. Před necelou půlkou, při výběhu na hlavní silnici, mi vzpomínky na minulou noc udělaly pěkný nepořádek v břiše a já musel nechat Martina jít samotného. V tu dobu už jsme se, ale přiblížili k Petrovi a já jsem v kopci viděl šanci ho minimálně doběhnout. Pohled a zejména poslech Petra mě utvrdil, že je to neuvěřitelný bojovník, který se nevzdává, ani když se nedaří na 100%. Na vrcholu kopce natahuji krok a už se připravuji na dlouhý seběh. Žaludek neposlouchám, chytám závodnický mód a jdu si ještě pro dva skalpy při průběhu vesnicí. Čas 31:23 je 16 vteřin pomalejší než můj první pokus na této trati před lety, vzhledem ke stavu ale maximální spokojenost. 2:1, Péťo!