Trailová závist 2015

V přípravném období není od věci si zaběhnout nějaký ten závod, aby člověk nezapomněl jak se to dělá. V prosinci se naskytla akce pořádaná serverem Trailove.cz a asi i SK Babice. (V těhlech klanech se nedá vyznat.) Na FB pořadatelé naslibovali hory doly. Bylo obojí, plus ještě bahno listí a kamení. Ideální kombinace na to, si trochu protáhnout nohy. Soupeřů bylo víc než dost, propagace na FB zřejmě funguje, tak jsme se těšili na lov. Závod běžel Venda a Petr. A dokonce k tomu něco vyplivly na monitor!:

Venda:
No, abych chyběl na závodě, který se konal v lesích kde jsem se učil běhat, to bych si musel zlomit nohu. Konceptem se mi to taky zalíbilo, a trať z 90 % znám, tak nebylo moc nad čím špekulovat. Podle předpovědi se počasí zdálo ideální, okolo osmi stupňů, zataženo. Ve Lhotě, kde byl start, to ale silně foukalo a dost to rozhodilo moje uvažování o oděvu. Nakonec jsem litoval, že jsem nevzal jenom kraťasy a triko s dlouhym rukávem. V kopcích bylo v mikině a čapákách fakt vedro.
Start byl trochu opožďěný kvůli přihlašování. Po startovním zvonci(?), se vyběhlo po poměrně úzké asfaltce, která moc nestačila pojímat 288 lidí, ale zas nebylo moc kam spěchat. Závod měřil nakonec 17,5 km. Trať vedla na straně Břežanského údolí, kde je opidium Závist. Ze Lhoty přímo na opidium, ne rovnou nahoru, ale nejdřív hezky do údolí, abychom si mohli vychutnat klasiku kopec Zbraslav-Závist. Nebudu se asi podrobně rozepisovat o trati, kdo chce může si přečíst příspěvek z FB.
Dolu se mi běželo pěkně a hojně jsem předbíhal. Postupně se vytvořila skupinka tří/čtyř lidí. Dobíhali jsme se předbíhali a zabíhali, prostě závodění a to mě hodně bavilo. Trochu jsem se bál, abych na prvním kopci neuvařil motory, ale tahle trať je super v tom, že pořád něčím baví. Neměl jsem moc čas, nad něčím takovým jako je tempo přemýšlet. Jenom sledovat terén před sebou, případně odstup od soupeřů. Po seběhu Károvským údolí, který jsem drtil jak to šlo, jsem dotáhl lehký odskok soupeřů, který se udělal v prvním kopci a do druhého kopce jsem nabíhal s nimi. Nevím proč, ale v hlubokém listí se mi šlo očividně o dost líp než ostatním. Bylo to porochnění. Bohužel, nahoře přišlo zaváhání a já následoval spoluběžce po špatné odbočce. Někdo přetrhl pásku a místo doprava jsme šli doleva. Ztráta to byla asi minutová, ale horší bylo, že mě předběhlo asi šest soupeřů. Většinu jsem dal při výběhu po asfaltu.
Už od začátku závodu jsem se těšil, že si užiju seběh do Jarova. Vždycky když tam běhám tréninkově, představuju si, že jsem někde na horách. Těšil jsem se, že si tenhle seběh užiju volně bez předbíhání, ale to vzalo špatným odbočením bohužel za své. Pokud jsem nechtěl zabít sebe i soupeře tak jsem předbíhat nemohl. I tak to ale docela odsýpalo.
Na občerstvovačce v Jarovském údolí se na mě nedostalo s ionťákem (teda bylo ho tam dost, ale ne lidí kteří by mi ho podali). Nicméně, závod nebyl až tak dlouhý, aby to nešlo bez něj. V Jarovském údolí, jak známo, vodník kebule vaří mlhu, tak to bylo i s kuřáckou vložkou. Naštěstí se brzy odbočilo do serpentin na Zvole, kde předloni našli při závodě Listonošův krpál mrtvolu. Ten kopec jsem kupodivu vyběhl v kuse celý, a vzpomínal jak jsem tam rád trénoval v patnácti na biku technický výjezdy. Následovala dlouhá rovinka, kde jsem konečně chytl pořádné tempo a pomalu se vzdaloval soupeřům. Bohužel jenom do té doby, než jsem začali zase klesat rozbahněnou lesní cestou. La Sportiva Helios mají sice vzorek, ale v bahně vůbec nedrží, tak jsem náskok zas úspěšně ztratil, předběhl mě i Jirka Vaculík, kterého jsem myslel, že už mám dávno za sebou.
Další kopec mně stál spoustu sil, byly to sic jen dvě serpetiny, ale bral jsem za to, abych vrátil zpátky náskok. Docela se to povedlo, jenže pak přišel další prudký seběh, na jehož konci mě vzali dva borci. Úsek v korytě potoka byl geniální, nejednou mi prišla na mysl otázka, že pořadatel je asi taky dost divnej. O výlezu na skálu ani nemluvě. Tyhle věci mi vždycky vykouzlí na tváři úsměv, což v kombinaci s tím, že se mi chce zrovna umřít není moc fotogenické. Pak už jen zavřít oči a zrychlit do cíle (to samozřejmě nešlo).
Abych řekl pravdu, závod splnil všechna moje očekávání a jsem moc rád, že něco takového vzniklo. Gulášovka byla výborná. A ty mouchy v organizaci se prostě musí odpustit. Celkově jsem dopadl dvanáctý, což vzhledem ke konkurenci považuju za dobré umístění. Nebýt zabloudění mohlo to být třeba o jedno dvě místa lepší, ale kdyby říkaj jenom poserové. Těšim se na další ročník!

Petr:
Když jsem si po Prokopském nočníku říkal, že tím uzavřu závodní sezónu, přišel Venda s Trailovou Závistí a já neodolal. Kopce mě baví, i když mi závodně moc nejdou. Ještě horší kombinace je pak, když jich je víc za sebou. Ale jak jinak se v nich zlepšit, než je běhat? Do závodu jsem nastoupil zcela nezávodně a to sice s respektem a pocitem, že bych se tam chtěl hlavně proběhnout. Začátek šel dobře, i bych řekl, že první větší kopec byl přesně podle očekávání. Bolelo to, ale šlo to. Chvíli jsem doufal, že začnu využívat toho, že jsem začátek trochu šetřil, ale neustálá změna tempa mě nedala, kde tu sílu nabrat. Přichází parádní úsek skalkami, kdy si opravdu už dáváte i bacha, aby vám nepodjela noha. Začínám mít trochu hlad, přichází občerstvovačka, kde nakonec na chvíli zastavím a tak docela ztrácím, předbíhá mě dost lidí. Nevadí, zkusim to nastartovat a jak jinak než po krátcé rovince opět do kopce. Au! Brzy se začínám ztrácet, kudy vlastně běžíme, vše vypadá tak podobně a stejně krásně. Přichází i chvilkový asfalt, který jde po rovince, takže takový menší oddech, pak následuje seběh, kde mě pár lidí střihne, ale to bláto se tak skvěle lepí na boty. Člověk si tu opravdu projde vše. Pomalu už počítám poslední kilometry do konce a když už vidím podle hodinek posledních 1.5 km, říkám si pro sebe “to už je konec – pohodička”. Jenže pořadatel nahlásí, že už jen 2.5 km, což mě trochu zmate a já s tímhle pocitem vstupuju do pro mě asi nejtěžší části. Nohy už moc nedrží a to údolíčko je pěkně klikaté, už si tak hezky nehopsám přes kameny, ale beru potok napřímo. Občas si i musím trochu oddechnout. Tady na mě dopadlo v plné síle to, co znamená trailový závod. Brzy naštěstí příjde povzbuzování lidí před cílem, které dost pomůže. Já se zakusuju do posledního kopce a už se vidím u slibované gulášovky. Cílem proběhnu v čase 1:41:08, což mi dá na 60. místo ze 288 účastníků. Mohlo to být teda lepší, říkám si, ale na druhou stranu nebylo nouze o parádní zážitek. Ty trailové závody budou v sobě mít vždycky něco víc. Doufám, že další ročník vemu závodněji a přiblížim se o pár míst dopředu směrem k Vendovi.

Výsledky: