Velká kunratická 2016

Tři kilometry přes tři kopce a tři potoky znamenají vždy druhou listopadovou neděli jediné, a to tradiční krosový závod s intervalovým startem Velká kunratická. RBZ ani letos nechybělo a na startu se objevili 4 svěřenci.

Petr

Kopce velké, ještě vyšší cíle, potoky mělké, kurňa je to ale chvíle! No, básník ze mě asi nebude. Výzva Velké Kunratické se přede mnou objevila už podruhé a já se s ní hodlal poprat lépe než minule. Fajn, zas tak těžké to nebude – malej kopec, velkej kopec, velkej táhlej kopec a napalsakratenseběh. Tentokrát jsme se na startu ocitli jen ve čtyřech a trošku klepali kosu po minulém jarním ročníku. Ale vytáhnem kraťasy, jde se na věc. Pod kopec na Hrádek se objevuju docela svěží, moc nepřepaluju, aby to nebylo takový fiasko jako minule. Teď to příjde. Nahoře se postavim, hup dolů a cejtim, jak mě tahaj stehna, ale nedá se to srovnávat s tím, jak gumovej jsem tam doběhl minulej rok. Paráda, z toho něco vyždímem. Sbíháme k dalšímu potůčku a už jsme po druhým kopcem. Ten teda pěkně klouže! Další živá vzpomínka “rozeběhni se včas” je tu a ono to překvapivě jde. Dostávám se do rychlosti, myslím si kdovíjak jak neletím s větrem, ale moc dobře vím, že je to jen v mojí hlavě a běžím o dobrou půl minutu na kilák pomaleji než, jak to doopravdy cejtím. Nahoře mi je teda dost kosa, možná ten krátkej růkav nebyl úplně dobrej nápad, ale to už vidím cedulku “CÍL” před posledním seběhem. Pohodička, slyšim další vlčáky, jak povzbuzujou a já cejtím, že mám nabito. Ale u pocitu to zůstává, protože na cílové tabuli vidím 15:43. No, co vám budu povídat. V seběhu jsem se cejtil asi tak pod 15. Slabý Petře! Máš na víc! Zlepšení osobáku o 41 vteřin je pozitivní, ale čouhá tu další dluh, který příští rok musím splatit. Co bych pro pozávodní pohoštění u Ondry neudělal, že!

Lukáš

Poslední dva závody Prokopského nočníku mi dodaly sebevědomí k alespoň trochu slušnému výsledku na Velké Kunratické. Trať jsem znal v podstatě jen teoreticky a cestou na start jsem si rád nechal poradit od ostatních. Při čekání na start jsem slušně vymrzl, ale po krátkém rozběhání jsem si říkal že to půjde. Oblékám trenky a dres a již se stavím na lajnu. Start rozbíhám rychleji, prvního kopce se nebojím – je nejkratší a nejmenší. Překvapuje mě, že při seběhu již vidím potok a obávaný kopec na Hrádek, asi jsem zapomněl, o jak krátkou trať se jedná. Do Hrádku se zakousávám statečně, nicméně sil rychle ubývá. Nohy kloužou, není se v podstatě čeho chytit a konec je v nedohlednu. Přesto se přes pár běžců přeplazím a na vrcholku kopce se snažím rozběhnout. Nejde to – nohy jak z rosolu a mám co dělat abych vůbec šel a nespadl, celkem legrace mít úplně gumové nohy a navíc za střízliva. Nakonec jsem to ale rozklusal a celkem dobře jsem se dostal pod poslední kopec, který byl zrádně zmrzlý a uklouzaný. Na vrcholku mi podjíždí noha a já se sbírám ze země (podobně jako další dva kluci vedle). Jsem nahoře a dle předchozích rad mi právě začíná pravý závod o čas – od teď už to musím trhat co to půjde. Dobíhám zpět na Hrádek kde doufám nechytím žádný špunt. Při seběhu přeskakuju asi pět lidí na úzké cestě a mám co dělat neskutálet se ze svahu dolů. Není ale na co čekat, když už je cíl na dohled. Slyším kluky povzbuzovat a vůbec netuším odkud, koukám jen pod nohy. Cílem probíhám a hodinky ukazují 15:54. Doufal jsem sice v trochu lepší čas, nicméně první pokus na této trati asi ani nemůže být zcela dle představ. Už se těším za rok.

Kuba

Velká kunraticka má u mě pevné místo v kalendáři a i kdybych měl jít s berlema, na start se postavím. Letos to bylo počtvrté a chtěl jsem si vylepšit 2 roky starý osobák, který je lehce pod hranicí 16min. Jelikož mě na závod registroval Martin, byli jsme určeni na start spolu. Ten mě, Lukáše a Petra vyzvedává na IPáku a vyrážíme lehce před desátou směr Krč. Parkujeme a plni očekávání procházíme kolem trati, kde už běží veteráni. Probíráme taktiku, vyzvedáváme čísla a jdeme se rozklusat. Zima je slušná, ale nic nás neodradí. Čas startu se blíží, takže svlékáme horní vrstvy a jdeme na to. Neberu ani rukavice, čehož pak na konci lituju, prsty mi ztuhly tak, že jsem ani nebyl schopnej zastavit Garminy. 3…2…1 a já si uvědomuju, že to bude zase bolet. První bláto, potok a už je tu první kopec, hlavně to nepřepálit, říkám si. Předbíháme první závodníky, otočka kolem stromu a už to valíme pod Hrádek. Další potok a už to rubeme nahoru, tradičně to beru už zleva, kde je to míň vyorané a není tam tolik běžců. Je to nekonečné, ale nohy drží, dokonce i nahoře se dobře rozbíhám, seběh raději opatrně a už jsme na rovince pod třetí kopec. Ten už jdu s rukama na stehnech a nahoře slyším Ondřeje, jak povzbuzuje, abych se rozeběhl – bolí to, ale poslušně poslouchám, pomalu roztáčím nohy a vím, že to teď musím narvat, tady se dělá závod. Zkouším co to jde, předbíhám další borce a už jsem na mezičase…Nemůžu se ale dostat do tempa a už jen myslím na závěrečný seběh, ten ale nepřichází, ta rovinka je snad nekonečná. Vidím ale most, jsme u Hrádku, zatočit a hurá dolů. Letos mám štěstí, nikdo tam není a můžu to valit. Dávám si pozor, aby se přede mě ještě nedostal Martin, kterého vnímám, že se docvaknul. Na cílové rovince dávám ještě jednoho a s promrzlýma prstama jsem rád, že to mám za sebou…s časem ale nikoliv, 16:51 je o minutu víc, než v co jsem doufal. Osvědčily se mi tréninky v kopcích, ale už po MK se potvrdilo, že bez pořádného tréninku na rychlost nikdy dobrý čas neudělám. Tak zase za rok.

Martin

VK je peklo. Člověk se v kopcích nesmí utavit, ale i tak to bolí, na odpočinek mezi kopci není čas, ale zase se tam nesmí jít hrana a jen co skončí ta největší zátěž v posledním kopci, je nutné se rozběhnout a jít do toho naplno až do cíle. Teorii už znám. Ale jak to běžet s několikaměsíčním výpadkem v tréninku, to jsem si nebyl jist. Teď už vím, že úplně stejně. Jen ten čas bude o něco horší.
Na prosluněnou, ale místy zmrzlou trať jsem vybíhal s Kubou v 11:10. Nebyl jsem si jist, jak to rozběhnout, tak jsem ho nechal táhnout s tím, že se pokusím držet, dokud to půjde. Tempo vyhovovalo, ale na již řádně rozbitém Hrádku cítím, že stehna marně vzpomínají, jak se poprat s takovou zátěží. Nakonec jsem se nahoru ale dostal a pomalu se rozběhl. Kuba mi dal pár sekund, ale v seběhu už jsme byli zase spolu.
To poslední kopec už bolí hodně. Lapám po dechu, nohy kloužou na zmrzlé hlíně a já si říkám, že to bylo zbytečné. Nahoře mne žene Ondřej a nakonec se rozběhnu. Snažím se držet jakés takés tempo, ale cítím, jak běžím pomalu. Takhle jsem tu běhával tréninky. Nicméně, Kuba přede mnou a mezera mezi námi se pomaličku zmenšuje. Je ale potřeba nechat si něco do závěrečného seběhu, aby se mi tam nepodlomily nohy. Nabíhám opatrně, ale i tak postupně stahuju poslední metry na Kubu a další kluky před sebou. Ve finiši už ale síly nejsou vůbec a tak je mi jasné, že letos budu ze smečky nejpomalejší. V cíli se svíjím vyčerpáním a čas 16:54 je o více jak minutu horší než před dvěma roky. Ale to se dalo čekat, na VK se nevyplácí chodit bez přípravy!