Půlmaraton Tel Aviv

Je podzim 2013 a se ženou plánujeme zimní dovolenou do tepla. Ceny letenek, podnebí a turistická rozmanitost ukazuje na Izrael, kde jsme nikdy nebyli. Dnes už si ani jeden nevzpomeneme čí to byl nápad zjistit, že koncem února se v Tel Avivu běží půlmaraton. Od chvíle kdy nám v práci potvrdili dovolenou, to ale držíme v hlavách, trénujeme a 25. ledna, poslední den kdy je ještě zvýhodněné startovné, se definitivně rozhodneme zpestřit si relaxační pobyt pořádným pohybem. Moje žena má ambice kolem 2 hodin, já přibližně o 30 minut rychleji. Důležitější je ale možnost prohlédnout si neznámé město tak, jak to naplánoval organizátor. Po zkušenostech z Prahy vím, že trasa může zavést aktivní turisty třeba pod Nuselský most nebo na Smíchov – místa kam by se možná sami nepodívali. Snad na nás čeká běh skrz podobné čtvrti i tam.

Když se řekne Tel Aviv, nevybaví se mi skoro nic. Jen přímořská, anonymní metropole uprostřed vojenského státu. O naši bezpečnost ale strach nemám. Tu radost teroristům nedopřeju. Větší starosti mi dělá samotný fakt, že v jeden den se kromě půlmaratonu běží i maraton, 10km, 5km a další běhy pro všechny věkové i výkonnostní kategorie. Celkem 30 000 běžců v ulicích pohromadě. Snad to organizátoři zvládnou, budeme jim muset důvěřovat. Informací na webu v angličtině je jen nezbytné minimum: vyzvednutí čísla, čas startu, mapa s trasou vedoucí ulicemi, jejichž názvy mi nic neříkají. Jediný záchytný bod je náš hotel na Allenby Street, který stojí někde na sedmém kilometru. Dostat se ráno na start snad bude jediná logistická překážka.

Do Tel Avivu jsme přiletěli v noci na úterý a na aklimatizaci tak máme 3 dny. Závod se běží v pátek, protože v sobotu je Šábes, který kromě jiných věcí zakazuje věřícím cestovat do vzdálenosti větší než 1km. Dnes už sice není tak striktně dodržován, ale tak masová akce je i v uvolněném Tel Avivu v sobotu pro většinu lidí stále tabu. V úterý nejprve vyzvedáváme startovní čísla – což proběhne zcela hladce – a zbytek času využíváme k naplánované návštěvě Jeruzaléma, přírodním lázním v Mrtvém moři, vynikajícímu jídlu a hlavně odpočinku. Ze špatných bot mám puchýře na chodidlech, všechny Compeedy doma, a proto kašlu i na obvyklé výklusy před závodem. Nohy jsem sice stihl vyléčit, ale překousnout kvůli tomu jeden den ponožky v sandálech bylo dost pod mojí úroveň.

Když se člověk jeden den koupe v moři a ten následující běží závod, nutně musí přemýšlet o počasí. Z doslechu jsem věděl, že v minulých letech někteří běžci kolabovali vedrem, v prosinci byla pro změnu v Izraeli stoletá sněhová kalamita. V den našeho příletu byly přeháňky a nárazový vítr. Předpověď jsme nesledovali, ale nejspíš by byla spolehlivá asi jako hod kostkou. Řekl bych, že nám padla tak pětka. Den D byl tady, v 6:30 ráno byla jasná obloha, bezvětří a 15 °C. Na koupání by to bylo ideální, na půlmaraton už mnohem méně. Na druhou stranu, běžel jsem už závody v horší výhni.

Z hotelu jsme vyrazili přesně, když odstartoval maraton. Moje kategorie A startovala v 8:00, pomalejší kategorie B, kde byla moje žena, pak v 8:15. Šli jsme svižnou chůzí pro dopravu uzavřenými ulicemi téměř vylidněného města. Nevěděli jsme jak funguje půjčování městských kol, autobusy nejezdily. Cestou jsem si vzpomněl na Bohumila Hanče, který taky běhal z Vrchlabí na Labskou na start závodů. Čas ubíhal, teplota stoupala, kolem sebe jsme viděli čím dál víc lidí ve žlutých startovních trikách. Pořád jsem se uklidňoval, že to budu mít místo rozklusání a ušetřím tak čas na startu. Jenže to nebyla pravda. Ve startovním areálu, mezi čtyřproudou silnicí a městským parkem, byly davy. V 7:45 jsem platil (!) za odevzdání batohu do úschovny a šel stát frontu na poslední rychlou toaletku. Přitom jsem koukal kolem sebe a hledal závodníky se zeleným číslem a kategorií A, které jsem měl já. Kolem mě byla čísla modrá, fialová, žlutá, šedá, kategorie A i B. Nevěděl jsem vůbec co to znamená, tohle vysvětlení bylo na tabulích jenom hebrejsky. Nějak takhle mohl vypadat Babylon. Když jsem ale pár zelených Áček uviděl, uklidnilo mě to, že se start možná kvůli velkému náporu opozdí. Protlačil jsem se hroznem závodníků čekajících na vpuštění do startovního koridoru a pak téměř sám šel prostředkem silnice směrem ke startu, soustředěný na psychiku a výkon, který chci podat. V tom mi došlo, že stojím před startovní čárou a za ní je v pohybu nejméně 5 tisíc těl, ženoucích se ještě v euforii ze startovního výstřelu, který zazněl snad před 5 minutami. Tohle jsem nezvládl. Pustil jsem stopky a s vědomím, že Afričani jsou skoro na druhém kilometru, překročil startovní čáru a pustil se do boje s momentálním pocitem beznaděje.

Když se na to podívám dnes, tak mnohem lepší strategie by byla počkat 15 minut na start pomalejší skupiny a mít před sebou volno. To mě ale v tu chvíli nenapadlo a pustil jsem se do zoufalého a nekonečného předbíhání, obíhání, skákání na chodník a zpět na silnici, mačkání se do každé skuliny mezi běžci na chvostu, kteří měli na zádech hesla jako Catch me if you can, All in or nothin’ nebo Winner. Místy až 10 metrů široký bulvár byl pořád plný lidí, kam až jsem dohlédl. Nehodlal jsem to ale vzdát. Pletl jsem se dopředu rychlostí jakou mi dovoloval dav, zřejmě mnohem pomaleji než na kolik jsem měl a kolik jsem chtěl běžet. Garminy s nefunkčním příjmem signálu jsem kontroloval jen na ukazatelích kilometrů a tempo si počítal v hlavě. Na šestém kilometru se naše trasa spojovala s trasou maratonu a lehce roztrhaný had běžců se opět zahustil. Sice jsem musel zpomalit pokaždé, když jsem doběhl skupinu, kterou se nešlo jen tak protáhnout, pořád jsem ale doufal v dobrý výsledek. Asi od 10. kilometru jsem dokonce byl schopen běžet svoje tempo a konečně se soustředit na techniku, rychlost a možná i osobní rekord. Profil trati byl převážně rovný, ale úplná placka to taky nebyla. Kilometry ubíhaly, slunce pálilo. Chvilkovou krizi jsem zaháněl myšlenkami na to, jak se běží mojí ženě někde vzadu. Pak jsem předběhl vodiče na čas 1:40 a řekl si, že zkusím jít naplno. Za další rovinkou a zatáčkou ale čekalo to nejhorší překvapení. Stovky a stovky dalších lidí ve žlutých trikách se volným tempem vlévaly jak líná řeka mezi promíchané půlmaratonce a maratonce a mě došlo, že důvěřovat ve schopnosti organizátorů byla obrovská chyba. Možná, že pár tisíc běžců ten den to vidělo jinak a splnili si svůj velký sen uběhnout nějakou vzdálenost, já jsem byl ale plný zklamání. Přijel jsem závodit a prohlédnout si město jinak, viděl jsem ale jen záda běžců, kteří nebyli mými soupeři. S tímto pocitem jsem doběhl do cíle půlmaratonu, v závěsu za vodičem na desítku za 53 minut.

V prostoru cíle jsem se svalil do trávy, snědl dva sponzorské jogurty, vypil láhev vody a čekal, až doběhne žena. Pozoroval jsem kolem ty veselé lidi užívající si svoje úspěchy a přemýšlel o dnešním fair play. Bylo to za mnou, už se s tím nedalo nic dělat, ale přede mnou byl pořád krásný a slunečný den v Tel Avivu, zatímco v Praze bych zabalený do kabátu pospíchal z práce domů. Když jsem si vyzvedával batoh z úschovny, rozzářené dobrovolnice na mě volaly “Tak co? Jaké to bylo?”. Odpověděl jsem, že OK. “Jenom OK? Ne super, úžasné, fantastické?” Další odpověď, že ne, už jsem si radši nechal pro sebe, ať jim nekazím radost. Vzal jsem si z toho ponaučení. Běžet půlmaraton v cizí zemi je opravdu skvělá příležitost jak poznat místa kam by člověka možná nenapadlo jít. Příště ale nepoběžím sobecky za svým výsledkem, když můžu běžet se ženou a užívat si atmosféru závodu s ní. Alespoň se pak v cíli nebudeme další hodinu hledat. Náš příští společný půlmaraton bude v údolí řeky Douro v Portugalsku.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

*