Svatební maraton

Být členem RBZ neznamená jenom trénovat a závodit, když člověk zrovna nespí nebo není v práci. Máme docela normální životy, kdy děláme běžné věci jako většina lidí. Pochopitelně zde nechci rozebírat, kdo kam chodí na nákupy, jak se měl na dovolené nebo kdo poslouchá jaké kapely. Občas se však naskytne společenská událost, která je natolik slavnostní, že si ji stojí za to zde připomenout. Svatba Ondřeje a Veroniky byla nejenom velkým krokem v jejich životech, ale zároveň i první událostí, kde se sešli opravdu všichni členové klubu RBZ. Je rozhodně na co vzpomínat.
Svatba se odehrála v sobotu 14. 6. 2014 v příjemném zázemí chalupy Na Návrší, poblíž Zdobnice v Orlických horách. Jelikož přípravný program začínal už v pátek večer, rozhodli jsme se vyrazit co nejdříve, abychom podpořili jistě nervózního ženicha a taky se mohli ráno protáhnout společným výběhem po okolních kopcích. V sestavě Jakub, Venda, Zdeněk a já jsme se posbírali po Praze a po menším bloudění dorazili kolem půl desáté na místo, kde nás vítali svatebčané, jejich srdeční příbuzní i pohostinný pan domácí. Zabydleli jsme se ve vlčí chaloupce, ugrilovali domácí burgery, a pak postávali kolem baru a seznamovali se s dalšími hosty, hojně připíjejíc dobrým rumem na zdraví svatebčanů. Jistě bychom tam vydrželi mnohem déle, nebýt toho, že program nadcházejícího dne umožňoval ranní běh pouze brzy ráno a my jsme si ho rozhodně nechtěli nechat ujít. Ani s tímto vědomím se nám ale nepodařilo zalézt do spacáků před druhou hodinou ráno.
Vstávání bylo, alespoň pro mě, kruté. Svěží Ondřej postával v 6:30 připraven v běžeckém dresu na trávníku před chaloupkou a moje večerní sliby bojovaly v hlavě s leností a zbytkovým alkoholem. Jak snadné by bylo říct „kluci sorry, já nejdu“ a prospat se ještě dvě hodinky. Jenže když už se převlíkli všichni, nechtěl jsem být jediný, kdo už první večer neustál a řekl jsem si, že ranní rozcvička mi snad pomůže se probrat. S bolavou hlavou jsem vylezl ven, zavázal si tkaničky a vyběhli jsme. Vtipkování na úvod mě přešlo po prvních pár stech metrech, které pochopitelně vedly stále do kopce. Každý kámen jsem viděl dvakrát a jen ztěžka zvedal nohy, abych o některý nezakopl. Brzy jsem měl celý zbytek smečky před sebou a v hlavě mi začínal nový souboj, jestli pokračovat nebo vzdát. Možná takto přemýšleli i další, ale jak se celá skupinka hýbala, nikdo si nedovolil odpadnout a takto jsme doklopýtali až na vrchol nejbližšího kopce, kde jsme si chviličku vydechli a obrátili se na mnohem jednodušší seběh zpátky k chalupě. Těch ranních devět kilometrů pro mě bylo v něčem jako půlmaraton. Když jsem si dával sprchu a lehal si na hodinku, co zbývala do snídaně, do spacáku, byl jsem na sebe pyšný, že jsem to dokázal. Navíc mi už opravdu bylo o něco lépe a těšil jsem se na dnešní výjimečný den.
Ještě lépe bylo po výborné a vydatné snídani. Přijížděli další a další hosté, Ondřej mírnil mírný chaos před odjezdem na obřad a malý rum navodil opět tu správnou atmosféru.Na obřad, konající se na sjezdovce v Dlouhoňovicích jsme jeli starým a přesto moc pěkným a stylovým autobusem. Cesta nám ubíhala rychle a i přes občasné přeháňky byla zábavná, zejména díky našim pokusům o zpěv a lahvím rumu a zelené, které jsme od Ondřeje vyfasovali na cestu, ať se svatebčané náležitě uvolní. Funkci nalévačů i konzumentů jsme plnili poctivě, takže po vystoupení z autobusu pod kopcem ski areálu už prakticky nebylo co pít. Babičky a starší hosté byli vyvezeni na kopec terénními vozy, my mladí jsme si ho vyšlápli pruhem posekané louky. Obřad už skoro mohl začít, čekalo se jen na opozdilce z RBZ, Petra s Honzou, kteří si pořádně nepřečetli svatební manuál pro hosty a bloudili po okolních okreskách. Když konečně vyšplhali na vrchol sjezdovky, kde už bylo vše připraveno, byl nejvyšší čas začít, protože z dálky se valil těžký dešťový mrak a předpověď ho neomylně hnala směrem k nám. Venda pustil muziku, starosta nejprve s humorem a poté vážně odříkal svůj proslov, Ondřej s Veronikou si slíbili věrnost a lásku na celý život, a když začala gratulace, někteří už měli nad hlavami deštníky. Mrak nás naštěstí zasáhl jenom svým okrajem, takže jsme bezpečně sešli zpět dolů k autobusu a autům a vydali se k chalupě Na Návrší ke společnému rautu, veselí a volnému programu, který měl pokračovat až dlouho do noci.
Rád bych se zde opět rozplýval nad výbornými kohoutími paličkami, nadívanou kachnou, líčky nebo gratinovanými brambory. Nicméně,náš web není o jídle, ale o běhání a v průběhu odpoledne se Ondřejův bratr s dalšími kamarády postaral o jedno překvapení, které všem dalo připomenout, že jsou opravdu na běžecké svatbě. Náš svatební dar byl samozřejmě také tematický – plastická koláž se štafetovým kolíkem, hřeby ze závodních treter a vyrytým logem RBZ, spolu s podepsanou fotografií a věnováním běžecké celebrity Barborky, ze které měl Ondřej jistě obrovskou radost. To co se odehrálo na louce pod chalupou, by ale hravě strčilo do kapsy i Barborku vyskakující z pětipatrového dortu.
Pod malým otevřeným stanem se objevil běžecký pás a před ním umístěná velká obrazovka ve výši očí. Když se kolem shromáždil zástup zvědavců, vzal si Ondrův bratr slovo a během krátkého proslovu představil jednoduchý úkol. Během dnešního večera uběhnout na pásu maraton. Do plnění úkolu se mohl zapojit úplně každý a vyzkoušet si tak jaké to je, běžet ulicemi Bostonu, které podle rychlosti pásu ubíhaly na obrazovce a kde se běhá ten nejstarší městský maraton. Možná se čekalo, že hosty běh na pásu rychle omrzí a velkou část z maratonské vzdálenosti budou muset odtáhnout kluci z RBZ. O to větší překvapení byla houževnatost a sportovní zápal snad všech, kromě prarodičů, kteří uběhli alespoň kilometr a přispěli tak k získání prémie, která čekala na ženicha s nevěstou v cíli. Výhodu měli samozřejmě ti, kdo se dostali na pás dříve. Jelikož maraton byl odstartován kolem sedmé hodiny večer, bylo jasné, že do cíle se nedostaneme před jedenáctou. Zábava se však kvůli běhu nezastavila a další a další láhve kvalitního rumu mizely z nalitých panáků, které někdo ředil pivem, jiný vínem a občas malinovkou. Obědový raut vystřídal večerní, krájely se spodní patra dortu velké jako pneumatiky a k němu se podával Golďák. Přitom na pásu stále někdo běžel. Zájemců bylo tolik, že si střídali čip v ponožce po kilometru, aby se dostalo opravdu na každého. Nemůžu tvrdit, že já jsem si svůj kilometr slávy užil. Přeci jen nejsem vůbec zvyklý běhat na pásu, navíc v opilosti. Přesto mě hřeje pocit, že jsem i tak přispěl svojí troškou do mlýna a chvíli před půlnocí mohla Verča nastoupit na závěrečných 195 metrů. Kolem pásu se opět sešla většina hostů, kteří ještě byli vzhůru a byli schopni stát na nohou, a mohutným povzbuzováním ji pomohli donést štafetový kolík až do cíle. O pár chvil později bylo společné úsilí všech korunováno mohutným ohňostrojem. Rachejtle všech barev zářily na jasné obloze nad hlavami svatebčanů a já dojetím ani nemohl mluvit. Tohle byl opravdu povedený a velmi originální dar.
Dále už pokračovala volná zábava, kterou není nutné podrobněji popisovat. Každý se bavil po svém a všichni si snad odnesli nějaký zážitek, na který budou dlouho a rádi vzpomínat. Mám rád, když se na každé svatbě stane něco, o čem se pak ještě dlouho mluví. Tentokrát toho bylo opravdu hodně. Sice se už nikdy nedozvíme, proč byl Venda od hlavy až k patě ušpiněný od čokoládové fontány. Zato jsme se dozvěděli, jak velcí budou synové Ondřejova kamaráda Luciána. Škoda byla jenom zákazu vstupu dospělým do skákacího hradu, ve kterém byl Ondřej neoblomný. Neuspěl ani pádný argument, že jeden dospělý váží míň než čtyři děti, zkrátka skákací hrad se nekonal. I tak ale byla zábava skvělá a svatební noc, alespoň pro mě, velmi krátká.
Ráno jsme byli znovu pohoštěni výbornou snídaní a po zabalení a rychlém úklidu přišel čas se rozloučit. Jelikož jsem měl dopředu mírné obavy, že naše běžecká skupina mezi rodinu a blízké známé svatebčanů nezapadne a budeme sedět sami někde u stolu v rohu, o to větší radost jsem měl, když jsem se loučil s lidmi, které jsem ještě před dvěma dny neznal a doufal, že se zase někdy uvidíme. Cestou domů jsem v autě trochu přemýšlel a litoval, že před rokem, když jsem se ženil já, ještě klub RBZ neexistoval. Ne že by na mojí svatbě nebyla zábava, ale ta série, která nás možná jednou čeká, už nebude úplně kompletní. I když si v tuhle chvíli naprosto netroufnu tipnout, kdo z kluků by se mohl ženit příště. V každém případě přeji Ondrovi a Veronice ještě jednou hodně štěstí ve společenském manželském životě a ať jim to spolu dobře běží!

2 thoughts on “Svatební maraton”

  1. Věra
     ·  Odpovědět

    ….i po třech měsích mě to dostalo a skoro jsem zamačkávala slzu. Moc děkujem za milá slova…….. A ať Vám to utíká, klucíííí :-)

  2. Pepa
     ·  Odpovědět

    Teprve dnes jsem se dostal na tuto stránku a musím říci, že jste mě tím článkem udělali radost. Asi jsem nebyl sám, kdo nevěřil vlastním očím, když jste začali maraton připravovat. Skvělí nápad. Z vlastní zkušenosti vím, že jste bezva kluci a určitě skvělá parta. Těším se na to, až se zase uvidíme a doufám, že to nebude jen na závodech. DÍK Pepa

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

*