Vltava Run 2015

Dort s logem vlka na oslavu prvních narozenin běžeckého klubu RBZ na podzim 2014 mizel z talířků a nejvíce diskutované téma toho večera, které se týkalo plánů na příští rok, bylo stále žhavější. Sešli jsme se u Ondřeje doma vyzkoušet novou modelovou řadu klubových triček a mikin, ale řeč se spíš pořád točila k tomu, kdo by mohl doplnit tým RBZ do počtu 12 běžců, kteří by se společně vydali na štafetu druhého ročníku Vltava Runu. Situace nebyla úplně jednoduchá, protože názory na kandidáty byly různé, ne všichni členové byli v tu chvíli rozhodnutí jestli sami poběží, účast Zdeňka žijícího v Londýně byla rovněž nejistá. Chuť zúčastnit se závodu, který si získal během jediného ročníku obrovskou popularitu a má ambici být největším štafetovým závodem v Česku, se ale vznášel ve vzduchu a od toho dne jsme ho měli v hlavách všichni. Naše registrace byla zaplacená a přípravy se rozjely naplno.

Důležitým klíčem k sestavení týmu bylo hlavně ujasnit si důvody proč se Vltava Runu chceme zúčastnit. V prvé řadě bylo jasné, že jádro týmu musí být co nejvíce tvořené členy RBZ. Řešením tedy nebylo oslovit známé známých, kteří se výkonnostně pohybovali o dvě třídy výše, protože nikdo nechtěl být v roli posledního, který to ostatním kazí. Hlavním cílem se tak stalo doběhnutí v čase lepším než byl čas vítězů prvního ročníku, což byl výsledek, kterého jsme byli na naší úrovni schopní. Samozřejmě jsme závodníci a chtěli jsme soupeřit s těmi nejlepšími, ale motivací bylo také zviditelnit klub RBZ v očích běžecké veřejnosti, proto jsme se rozhodli raději rozšiřovat naši členskou základnu než běžet s cizími lidmi. Několikrát jsme se sešli v hospodě na schůzi, vyměnili si hodně mailů, asi padlo i dost ostrých slov. Jenže lidské charaktery a schopnost komunikace dokážou být větší překážkou než 350km z Šumavy do Prahy. Na začátku nás bylo v RBZ Praha osm, někoho jsme přijali, jiní zase odešli. Dnes je nás deset a do tuctu na závod nás doplnili dva spolehliví kluci Petr a Zdeněk. Přestože týden před závodem byla naše soupiska kompletní, na poslední chvíli přeci jen došlo k jedné změně a do závodu musel nastoupit i Petr Paulín, který měl ze zdravotních důvodů původně zastávat roli kapitána na suchu. Ústupků už bylo dost a Petr byl lepší volbou než neznámý žolík sehnaný na poslední chvíli. Tým RBZ Praha byl kompletní.

Samotnému závodu pochopitelně předcházela i celá řada dalších příprav. Víkendovou akci s neustálými přesuny na vzdálenosti desítek a stovek kilometrů po celých Čechách nelze neplánovat přes noc. Kapitáni aut se domlouvali na logistice dopravy a ubytování, zajištění povinné výbavy, maximální souhře během závodu a informovali další členy svých posádek. Nakonec jsme se rozhodli pro tři osobní auta po 4 lidech. Přišlo nám to jako lepší řešení s ohledem na délku odpočinku v době, kdy daná skupina neběží, stejně tak i na cenu dopravy, protože dodávky nikdo z nás neměl. Součástí týmové strategie bylo i sledování průběžných výsledků a porovnání s predikcí vzhledem k délce úseků, jejich obtížnosti a převýšení. Jako nejjednodušší řešení volíme google tabulku, kde jsou dopředu zaznamenány veškeré údaje a kam v průběhu závodu budeme doplňovat už jen reálné časy, ve kterých dobíháme. Rychlé, přehledné a hlavně plně funkční řešení. Pro fanoušky našeho týmu bude navíc k dispozici ten samý přehled i na webu RBZ. Tím že každý z nás dělá něco jiného, dokážeme si s vlastní pomocí a za minimální náklady zařídit spoustu věcí. Jako třeba krásné polepy na všechna týmová auta, které v práci vyřezal Ondřej. Nejedeme pouze běhat, ale zároveň i prezentovat sami sebe a v tom nám nakonec nemůže nikdo konkurovat – auta RBZ jsou jednoznačně nejhezčí a všichni to viděli. Hlavu vlka si už teď pamatují stovky lidí.

Štafeta Vltava Run je svojí povahou hodně specifický závod. Součet úseků pro každého běžce je sice kratší než maraton, ale průměrná délka každého úseku kolem 10 kilometrů s několikahodinovým odpočinkem vyžaduje rychlost a přístup jako k závodu na desítku. Jenže aby to nebylo tak jednoduché, tak hodně kilometrů se běží mimo silnice, často s velkým převýšením, navíc třikrát a v různou denní nebo noční dobu. Po většinu času poběžíme sami, bez stejně rychlých nebo rychlejších soupeřů, kterých by se dalo chytit. Takovou zkušenost nikdo z nás nemá a ani trénink není nijak jednoduché přizpůsobit na takové podmínky. Čeká nás zkrátka křest vodou a ohněm. Právě proto se asi všichni tolik těšíme.

Konečně je pátek 15. května a první auto, ve složení Ondřej, oba Martinové a Lukáš vyrážejí směr Horská Kvilda, kde se koná prezence. Druhé auto s posádkou Miloš, Venda, Petr a Kuba vyjíždí z Prahy asi o dvě hodiny později a potkáváme se v domě, kde nám nocleh a zázemí poskytl Martinův kamarád. Za ten komfort, možnost vařit, umýt se, v klidu nachystat veškeré věci, navíc s příjemnou hudbou, okolní krajinou a počasím, patří Danovi nekonečné díky. A to vše jen pár kilometrů od startu závodu. Možná se to nezdá tak důležité, ale neřešit žádné potřeby a soustředit se na přípravu každého detailu je klíčem k úspěchu, který zná každý profesionální tým a teď už si ho uvědomujeme i my. Ještě jednou děkujeme!

Jelikož v sobotu startujeme až v předposlední skupině, ve 14:30, máme ještě celé dopoledne volné. Uvaříme snídani, polepíme obě auta, namícháme ionťáky, nachystáme boty, dresy a ještě zbývá čas lenošit. Na Kvildu odjíždíme teprve hodinu před startem. Je krásně, jen trochu větrno. Máme dost času se přivítat se známou konkurencí a obhlédnout kvality ostatních týmů, se kterými se budeme prát o pořadí na špičce. Někteří vypadají silně. Hodně silně. Dnes ani zítra nám rozhodně zadarmo nikdo nic nedaruje. Ondřejovo auto odjíždí ještě pár hodin odpočívat a Venda s Petrem se už v dresech protahují před startem. Konečně je to tady. Do půl třetí zbývá pár minut, moderátor vyhecuje pár desítek diváků k odpočítávání a Venda spolu s dalšími pěti borci vybíhá na svůj první úsek.

Ještě jsme napsali zprávu do obou zbývajících aut, že Venda je na trati, a začala předem připravená logistická operace, spočívající v přesunech po naplánovaných trasách. Jeden běží, druhý se připravuje a přejíždí s dalšíma dvěma na příští předávku. Potkáváme se jen když doběhne čtvrtý z auta, abychom předali štafetu další posádce předtím, než pojedeme na pár hodin odpočívat na místo, odkud vybíháme další úsek. Takto to jde celkem třikrát, nehledě na denní dobu. Výjimkou je jen místo u Lipna, kde se potkáváme i s posádkou třetího auta, které vyjíždělo z Prahy až v sobotu, protože na ně přijde řada až večer. Už secvičení pomáháme klukům polepit i jejich auto, ať vypadají všichni stejně a nakonec se připojuje i Ondřej se svou posádkou. Až do cíle je toto jediné místo, kde se setkáváme všichni pohromadě, kromě Lukáše, který tou dobou maká za nás všechny na trati.

Hodiny běží, kilometry pod nohama utíkají a v naší taktice není jediná chybička. Pár sekund zaváhání na předávce nás nic nestojí a menší obavy z konkurenčního týmu Run The World Beasts, který ohrožoval naši pozici, rozptýlilo noční bloudění dvou jejich běžců. Těžíme z dokonalé přípravy a jedeme si svoje. Závod si ale vybírá svou daň i u nás, kdy Petra Paulína zmáhají na prvním úseku očekávané zdravotní problémy. Přecházíme na plán B, kdy Petrovy úseky poběží kluci z jeho auta a předem pevně dané pořadí se tím pádem posouvá. Venda s Petrem z posádky prvního auta poběží celkem čtyřikrát a regenerace mezi běhy je ještě o něco důležitější. Dvě posádky nocují několik hodin na divoké ubytovně v Českých Budějovicích, třetí auto využívá tělocvičny zajištěné pořadateli. Pak je tu ráno, a přestože síly už všem ubývají, téměř každý další úsek je oproti našemu plánu rychlejší a ukrajuje další minuty z očekávaného času v cíli. Trpělivost se konečně začíná vyplácet, když předbíháme pomalejší týmy, které už nás nijak nemohou ohrozit, a navíc si upevňujeme průběžnou 6. pozici, na které máme celkem bezpečný náskok. Teď už to jen vydržet do cíle. Zatímco ostatní týmy začíná zmáhat únava, my se soustředíme na silný závěr.

Vrané nad Vltavou, neděle 15:00 – ležíme na dece, schovaní ve stínu stromů před prudkým odpoledním sluncem a odpočíváme. Před námi jsou poslední dva úseky po cyklostezce do Modřan. Venda s Petrem se protahují a přemlouvají ztuhlé a unavené svaly k závěrečnému běhu, který původně neměli v plánu. Podle pravidel ale není jiná možnost, navíc pro tým by to v tu chvíli udělal každý z nás. Víme, že o lepší umístění už nám nejde a ani zezadu nás nikdo neohrozí. Stačí si to užít a doběhnout se ctí jako vlčák. Rychlost – Bolest – Zábava. Petr Struk z třetího auta předává GPS lokátor Vendovi a naše auto se přesouvá na Zbraslav, odkud do cíle poběží Petr Štéc. Ostatní mezitím přejíždí parkovat a přesouvají se do prostoru cíle, kde se konečně všichni potkáváme.

Cílová rovinka, Praha Modřany, neděle 16:20 – netrpělivě vyhlížíme Petra, kdy seběhne z úzké asfaltové cyklostezky, která je v neděli odpoledne plná bruslařů, cyklistů a pejskařů, na louku, kde pořadatelé každému týmu znovu natahují cílovou pásku, aby si mohli užít společný doběh jako vítězové. To se ale netýká ani nás, ani dalšího týmu, jehož poslední člen dobíhá do prostoru cíle spolu s Petrem. Nikdo se k nim nepřidá, protože v nejostřejším sprintu se perou o každý metr a o to, kdo páskou proběhne jako první. Tak to má být! Závodí se až do posledního metru. Petrův soupeř se radoval z vyhraného souboje a přátelsky se v cíli objali. My se radujeme mnohem víc z celkového 6. místa a skvělého času 25 hodin a 51 minut. Překonali jsme loňské vítěze o více než 2 hodiny. Splnili jsme si veškeré své cíle a očekávání a odnášíme si nové zážitky a zkušenosti. Možná šlo něco udělat jinak a lépe, ale rozdíl na vítěze bychom stejně smazat nedokázali. Tohle byl nejhezčí závod, jaký jsem s RBZ Praha zažil. Věřím, že příští rok ho zvládneme znovu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

*